Můj mezioborový, částečně vědecký a částečně umělecký projekt je inspirován mravenčími společenstvími, jejich značnou odolností, a jejich schopnosti napodobovat a proměňovat se.

 

Mravenci žijí a stávají se sami sebou pouze skrze život v širším kolektivu, žijí v symbiotickém vztahu ke svému ekosystému – podílí se na symbiotických i parazitických vazbách, které v jejich prostředí existují. Jsou hostiteli jiných organizmů a vytvářejí podmínky vzniku nových společenských vztahů.

Společenství všude okolo – je “holobiontní” – vztahuje se na všechny organismy, podílející se na vzájemných, ať už parasitických, komensalistických, nebo symbiotických vazbách. Když se nad tím opravdu zamyslíme a opustíme na chvíli přísnou kategorizaci a taxonomii, lze říci, že nejsme pouze ‘lidé’, ale že jsme podobně jako mravenci společenští tvorové. A u mravenců zase nejde o pouhý ‘hmyz’, jde o sociální organismy jako u nás.

Spolupráce s mravenci nám umožňuje vytvořit hybridní laboratorní podmínky, které reagují na specifickou dynamiku interakce mezi dvěma činiteli: biologickým (zastoupeným mravenci a jejich spřízněnými druhy, jako například houby, rostliny, baktérie a další “myrmekofilové” – a to jak “komensalističtí”, tak parazitičtí - a technickým, sestávající z elektroniky, senzorů, audio-vizuálních materiálů a algoritmů.

Mravenci svou schopností adaptace na prostředí narušují zažité lidské chápání samotného konceptu společenství. V kontextu současného stavu kapitalocénu naše působení na ekosystém Země je nastavené zrcadlo o to palčivější. Mravenci jsou ekologiční inženýři, mění a ovlivňují ekosystémy v mikroskopickém měřítku, podobně jako lidé v makroskopickém měřítku. Tím, že přenášejí materiály, vytvářejí nové topologie a prostory odhalují imanentní procesy společenských jevů, které jsou vlastní živým organismům, schopným vytvářet symbiotické struktury.

Je také zjevné, že mravenci úspěšně kolonizují lidská prostředí, která neustále upravujeme podle našich potřeb. Epocha antropocénu mravencům svědčí: rozšiřují se do nových teritorií, vytlačují jiné druhy, narušují jejich ekosystémy, migrují po celém světě, kde sice vyvolávají problémy a konflikty, ale zároveň tak otevírají další prostor pro mezidruhovou interakci. Věřím, že mravenci a lidé jsou schopni zásadně utvářet realitu a tak se mravenci i lidé mohou stát průkopníky mezidruhové symbiózy, narušit naši ryze antropocentrickou perspektivu vnímání světa.

Základem sítě mravenčích vztahů jsou feromony a stridulace (tedy tzv. „cvrkot“). Mravenčí komunikace v tomto ohledu nabízí skvělý model k porozumění lidským médiím, zvláště v souvislosti s expanzí a decentralizací lidských technologií. Zde můžeme odkázat na práci Deleuze a Guattariho (text Tři ekologie, poznámka překladatele) a vnímat způsob šíření mravenců jako rizomatickou strukturu. V tomto ohledu mravenci pro mě představují umělecký model, jsou skvělým příkladem přirozeně generované různorodosti, zakládající se na procesech provázanosti, heterogenity a konfliktu. Mravenci si ve svém biotopu vytváří sítě vztahů, založených na komplexních a diverzifikovaných vzájemných vazbách.

Poslech mravenců: stridulace

Ze začátku se řídíme domněnkami, ale mravenčí společenství nás inspiruje a přitahuje nás. Napřed je třeba zjistit, jak mravencům naslouchat, zjistit o čem si povídají? A tak zjistíme, že mravenci neslyší pomocí tlakových vlna vzduchu, ale spíš díky vibraci. Bioakustika mravenců se zakládá na intenzitě vlnění, které je dále řídí jejich vzájemnými vztahy; zvuky, kterým říkáme stridulace je cvrkání a zároveň formují další způsoby jejich vzájemné komunikace - chemický a taktilní. Stridulace je bioakustický jev, chápaný jako zvukový impuls a pobízející okolní jedince k nějaké formě aktivity. Stridulace je vibrace tvořená specifickým mikroskopickým orgánem - tzv. ‘stridulační orgán’ na mravenčím exoskeletu mezi zadečkem a hrudí. Orgán se skládá z pars stridens a plectra. Mravenci vibrace vnímají přes nohy, kde leží další orgán, zodpovědný za zpracování seizmických signálů z půdy. U většiny druhů hmyzu komunikujícího skrze materiálně přenášené vibrace, je tento orgán na nohách, v oblasti proximální tibie. Otřesy půdy orgán stimulují tím, že rozpohybují tekutinu v končetině, která dále pohne septum, na které jsou napojeny mechanoreceptory, posílající signál dál do mozku.

Stridulace je u mravenců formou společenské komunikace, umožňuje místní přenos vibračních signálů mezi jednotlivými členy kolonie. Ačkoliv bývají mravenci přirovnáváni k inteligentním strojům (což je přístup, který se v rámci behaviorálních vědeckých modelů objevuje nejčastěji) jsou ve skutečnosti jednoduchými bytostmi, které chybují, někdy se chovají iracionálně, někdy dělají dost nepředvídatelné věci. Jsou zvědaví – stále mění a čtou znaky v jejich okolí, hledají vetřelce, kořist, nové kamarády. Tímto způsobem je zvědavost mravenců úzce propojena s jejich způsobem sociálního vnímání. Mravenci si vytvořili metody neverbální komunikace s okolím a naučili se tak adaptovat se na změny.

Každý druh mravence, vybavený stridulačním orgánem vytváří specifické frekvence. Jinými slovy každý druh má vlastní „hlas“. Zde si dovolím tvrdit, že každý mravenec, který má schopnost stridulace, valstně vyjadřuje svou jedinečnou identitu. Signální vibrace doplňují další formy sociálního jazyka, avšak řada experimentů dokazuje, že stridulaci lze za jistých podmínek chápat jako jedinečný akt: k tomuto způsobu stridulace dochází, když hrozí nějaké nebezpečí, nebo je třeba předat důležitý vzkaz. Mravenci se dovedou individuálně vyjádřovat a v tomto ohledu dokazují svoji individualitu.

Velikost stridulačního orgánu je přímo odvislá od velikosti zbytku těla. Dělnice menšího vzrůstu mají - v porovnání s většími jedinci, či vojáky vybevenými většími orgány - stridulační orgány menší. Na základě nahrávek není signál stridulace závislý jen na velikosti, ale i na struktuře orgánu. Ne každý jedinec v kolonii se rodí se stejnými fyzickými proporcemi. Například stridulační frekvence mravence Atta (Atta cephalotes) se pohybuje v rozpětí mezi 2 – 5 kHz u menších jedinců (tj. zhruba 4 mm dlouhý trup), až na maximum 38 – 46 kHz u tzv. supervojáků (tj. zhruba 18mm dlouhý trup).

0h!m1gas: Mravenčí bioakustika a budování vztahů

Stridulaci lze chápat i mezioborově: například tím, že ji přirovnáme ke „scratchingu”, tedy efektu, kterého docílíme když gramofonovou desku na kotouči posouváme tam a zpátky. Mravenčí stridulace je činnost, vytvářející velmi podobné zvuky, jakých lze docílit na gramofonech: například tzv. baby scratch, chirp scracth, či tear scratch.

Na jedné straně je scratching, produkovaný tím, že se gramofonová jehla tře o drážku na vinylové desce, na straně druhé stridulace, založená na tom, že o sebe třete dvě části mravenčího chitinového tělíčka. V tomto smyslu chápu scratching i stridulaci jako prvky společenských systémů, které jsou schopny zprostředkovat nové způsoby vzájemné komunikace: tvoří vlny, které se celou komunitou šíří do té míry, že začnou být replikovány. Také je zajímavé si uvědomit, že chitin a vinyl - alespoň po materiální stránce - si jsou velmi podobné. Polymery vinylové desky i stridulační orgán mají stejný původ: vinylová deska je vytvořena ze sloučeniny polyvinylchloridu, což je syntetický polymer do kterého lze zaznamenávat zvukové signály. Chitin je polymer, přirozeně se vyskytující v přírodě. Je derivátem glukózy a tvoří hlavní materiál, ze něhož je složena vnější kostra mravenců. Zblízka vypadá drážka vinylové desky podobně jako mravenčí pars stridens, který však roste přirozeným způsobem na mravenčím těle.

Gramofóny původně nesloužily ke scratchingu, ale pro účely přehrávání zvuku; tedy jako mediální dekodér. Avšak tento kulturní artefakt byl vzkříšen, pozměněn, a využit k jiným účelům – stal se z něho hudební nástroj. V tomto ohledu mi přišlo zajímavé stridulaci a scratching blíže prozkoumat, propojit a remixovat. Zvuková energie, která je těmito jednoduchými zvukovými mechanismy produkována se vyvíjí do komplexních, společenských jevů, které pak dovedou otevřít komunikační kanály mezi mravenci a lidmi.

V „0h!m1gas” jsem tedy vytvořil reaktivní zvukovou krajinu, otevírající dveře vzájemným vazbám mezi technologií a biologií. Technomorfická chiméra: měli bychom naslouchat mravencům a jejich hmyzím druhům, měli bychom změnit naše technologie tak, aby podporovaly mezidruhovou kooperaci; uvědomit si, že, jakkoliv to může být složité naše budoucnost, i budoucnost celého našeho ekosystému je závislá na vytvoření vzájemných vztahů.


Miloš Vojtěchovský: Co vás přimělo začít studovat chování mravenců?

Kuai Shen: Mravenci mě začali zajímat v roce 2000, během cesty do deštného pralesa, kde jsem měl strávit měsíc v domorodé osadě ležící v severovýchodní části Ekvádorské Amazonie. Ze všech živočichů, které jsem měl tu čest a štěstí potkat, mě nejvíce nadchli mravenci kmene Ecitonini. Naprosto mě uchvátili a moje mladá mysl hned začala spřádat příběhy o tom, jak mravenci přišli z jiného prostoru a jiného času, z jiné planety. Začal jsem psát sci-fi povídky (či spíše, podle Donny Harraway, spekulativní fikci/feminismus) o tom, jak mravenci byli první inteligentní a společensky zodpovědný druh, který dovedl kolonizovat Zemi.

MV: Proč jste se rozhodl zaměřit se na jejich zvukový výraz? Většina druhů mravenců jsou spíše němí…

KS: Celé to začalo, když jsem pro účely své magisterské práce zkoumal koncept superorganismu u mravenců. Snažil jsem se v té době setkat s co největším počtem myrm-ekologů, abych získal více informací. Když jsem jednou mluvil s Prof. Davidem Donosem o mravencích Atta, a o tom, jak jsou schopni měnit okolní prostředí příkladnými společenskými organismy, tak se mě náhodou zeptal, zda jsem je někdy poslouchal. Řekl jsem, že jsem nevěděl, že mravenci také vydávají zvuky, a on mi tedy podržel u ucha jednoho Atta vojáka. Poprvé v životě jsem zaslechl tu úchvatnou akustickou vibraci. To bylo v roce 2009 v deštném pralese Yasuni, hned vedle ropné rafinérie, která stojí přímo v národním parku, a která v té době částečně financovala (nevím, zda tomu tak ještě je) vědeckou stanici Universidad Catolica de Quito. Abych se ale vrátil k původní otázce: je zavádějící se domnívat, že většina druhů mravenců jsou němí. Spíše stále vytvářejí zvuky tím, že mění své ekologické topologie, neboť kutají, transportují a recyklují půdu, čímž vydávají mnoho zvuků, povětšinou vibrací, které nejsme schopni slyšet, ale jejich mimolidští sousedi ano. Když navíc přihlédneme k faktu, že stridulace, ačkoliv mechanická je individuálním projevem jednotlivce, musíme také přijmout stanovisko, že mravenec druhu Atta si uvědomuje svůj vrozený „hlas“. Vzkaz, který je součástí jeho řeči, stejně jako jeho schopnost vyjádřit potřeby či nebezpečí svým soukmenovcům, je fascinujícím příkladem eusociálního chápání

Kuai Shen, Kolín nad Rýnem, říjen 2017