Rozhovor s Jaroslavem Kořánem

Radoslava Schmelzová

Klasifikace

Interview

Umělec

Jaroslav Kořán

Projekt

Hermit Foundation

Místo

Plasy Monastery

Interview s hudebníkem, výtvarníkem a fotografem, spoluautorem nástroje Orloj Snivců a kapelníkem Zapomenutého orchestru země snivců.
Rozhovor vedla Radoslava Schmelzová
RS: Jak jsi se do Plasů dostal?
JK: My jsme byli pozvaní Milošem Vojtěchovským, abychom zahráli na nástroj Orloj snivců. Což byl tehdy první Hermit v roce 1992 a klášter Plasy byl po revoluci dost nedotčený. Ještě neproběhly rekonstrukce a opravy. Jenom se vyklízely prostory, byla tam nějaká expozice osvobození Rudou armádou, přestože Plasy byly v Západní zóně. Strávili jsme tam nějakou dobu, ne moc dlouho, organizační věci už nevím, organizoval to Miloš a byla tam Jana Šikýřová a pak Martina Tomášková. Já jsem byl jen jako účastník a pozorovatel.
RS: Jezdil jsi tam do které doby a každý rok?
JK: Jezdil jsem tam první léta, naposledy na Limbo, to byl myslím pátý ročník. A pak už jsem tam byl jen nahrávat na podzim s Michaelem Deliou... Ten klasický Hermit, který trval dva měsíce, jsem navštěvoval prvních pět let. Bylo zajímavé sledovat tu proměnu. Ze začátku tam bylo všechno zanedbané, ale mělo to zároveň zvláštní atmosféru, jakoby se tam čas opravdu zastavil- původní a strašně silné. Já si pamatuji, když jsme tam přijeli poprvé, tak jsem se octnul úplně jako ve scéně z Tarkovského filmu Nostalgie: prázdný, opuštěný klášter, pršelo, na dvoře štěkal pes. Kapala někde voda, nikde nikdo, všechno se rozléhalo po chodbách. Občas někdo prošel. Bylo to tak magické a silné, že to mám v sobě na dlouho uložené...
Hermit byl v té době, aspoň pro mě, a myslím, že i pro lidi, kterými jsem byl obklopen, něco v Čechách naprosto novátorského. A bylo to nečekaně úspěšné, i když to není to správné slovo..., myslím tím, že to vzniklo a že to trvalo, což byla zásluha celého týmu, protože to muselo být hrozně únavné, ... později to asi z toho důvodu skončilo, asi už nebyla energie dál bojovat, nevím přesně.. A musím říct, že jsem to docenil až později, po letech...
Ze začátku jsem byl trochu nedůvěřivý, když jsem slyšel, že bude nějaké sympozium, že tam budou lidi jezdit lidi z celého světa a všechno zadarmo. To mi přišlo zvláštní, nic takového jsme neznali. Nevěděli jsme, že existují nějaké granty, a tak...,, byl rok 1992.
Bylo to pro nás místo setkávání. Překvapivě třeba s Američany, Holanďany, Belgičanem, atd., se kterými jsme se do té doby nesetkali. Já jsem tam například poprvé v životě mluvil s Japonkou a skamarádil se s lidmi, se kterými jsem pak zůstal v kontaktu, nebo později spolupracoval… a tak vlastně nám, kteří tam jezdili hrát, to umožnilo zařadit se do toho světa. To vlastně bylo skrze návštěvníky ze světa, kteří tam jezdili. Ten náš svět tady pro ně musel být stejně zvláštní jako ten jejich pro nás, proto k nám možná jezdili. Asi to bylo něco, co se vymykalo jejich zkušenosti západní Evropy nebo USA. Pro nás to bylo opravdu dobré, když jsme diskutovali, co kdo dělá a jak to dělá a jak o tom přemýšlí. Síla toho místa působila, obnažovala  lidi a charaktery, sundávala masky... místo bylo tak silné, že jakmile tam někdo vstoupil, kdo tam jakoby nepatřil, začal vyčnívat. A tak se tvořila komunita, která tam “patřila”. A nebyla tam žádná  “komerce”. Taky si nepamatuji, že by tam jezdila televize nebo rádio. Nebo možná že ano… ale spíš to bylo tak, že Miloš dbal, aby se pořídila nějaká nahrávka z koncertu, aby byla publicita. Proto jsme byli překvapení, že Hermit pokračuje další rok. A že tam začali jezdit lidi, že to vůbec někoho zajímalo. To se vymykalo oficiální kultuře, obyčejná kultura byla pořád taková... a pořád je v jiném vztahu k té oficiální a proměňuje se to. V té době opravdu tyhle věci vzešly z „undergroundu“, nebo to bylo něco, co nebylo možné potkat jinde. A v té době se to začalo lámat, v Plasích to začalo krystalizovat.  
Když jsem byl naposled na festivalu  Limbo, tak to bylo už tak rozsáhlé, že to už Miloš nemohl stačit organizovat, a tak pomáhalo občanské sdružení mamapapa. Ale už se to přiblížilo takovým standardním divadelním festivalům. To, co vlastně už známe. Už to bylo něco jiného, už to bylo víc známé a lépe organizované, ale jak tam bylo víc lidí, víc návštěvníků, víc perfomerů, tak to začalo být něco jako obyčejný festival. Do té doby to byla víc komunita, která neměla moc propojení s tím městečkem. Mrzelo mě to. Vždycky jsem si říkal, že je to škoda, ale asi to nešlo, mrzelo to asi všechny. Ale místní lidé tam většinou nechodili, nevím proč. Chodili jsme do hospody U Suků, tam jsme s místními přišli trochu do styku.
V klášteře to bylo neuvěřitelné a nezapomenutelné. Myslím, že opravdu stojí za to všechno nějakým způsobem zdokumentovat. Nevím sice, jestli je to přenosné, nebo je to jen taková stopa toho, jaké to bylo místo, jaká tam byla síla, která ve mně zůstává dodnes.
RS: Teď už se považuješ za součást oficiální scény? Nebo jsi spíš alternativní?
JK: Samozřejmě jsem „alternativní“, hahaha, i když ty scény spolu už nějak koexistují. Ale nepřemýšlím o tom. Seskupilo se to tak, jak to asi odpovídá společnosti, nebo podle toho, jak funguje celá společnost. Už to není tak, že by to bylo něco, co bychom se báli dělat. Dříve jsme nevěděli, jestli nebudeme mít problémy... V Plasech se začalo něco dít a něco se měnilo. A musím opakovat, že jsem se ničeho tak silného jako v Plasech už nezúčastnil. Patrně jsem nikdy nebyl přítomen tak silné akci, silnému soustředění. I když to tak zdánlivě nevypadalo... ...ten dvůr... stál tam čas... někdo tam něco dělal, někdo prošel... a každý rok to bylo trochu jiné. Když se to tam později zařídilo, chodili jsme společně do kuchyně jídelny, a i tam byly koncerty..., bylo tam prostě něco... asi i ve spojení s tou dobou... Tehdy bylo také více času..., teď už ho nemáme, všichni kmitáme, děláme spoustu  drobností, abychom se uživili. Jsme pořád ve větším tlaku, abychom zaplatili složenky. Tenkrát to ještě takové nebylo, člověk měl víc času. Já jsem také v té době začal pracovat na volné noze, což jsem před tím nemohl. Hermit byl pro mě nezapomenutelný a jsem rád, že po tom někdo pátrá. Přitom to není tak dávno.
Pro mě to minulost není. Byl jsem tam vždycky asi čtrnáct dní, jak kdy.
A měl jsem pak, jak jsem tam jezdil každý rok, takový „plaský“ flashback. To mám ještě teď. Když se příroda na jaře probudí, tak jsem se tam octnul a většinou zrovna pršelo, teď už je to méně, teď už je to vzpomínka, ale dřív jsem se skoro fyzicky octnul v Plasech.
RS: Když jsi tam byl 14 dní, tak to neznamená, že jsi tam pořád hrál, dělal jsi tam ještě něco jiného?
JK: My jsme tam jezdili hrát, ale byli jsme tam třeba vícekrát, hráli jsme na zahájení a pak ještě později. S Pierrem Berthetem jsem třeba hrál představení... Neúčastnil jsem se nějakého sympozia přímo, že bych byl jeden z umělců. Když jsme tam přijeli zahrát na Orloj, tak to nešlo, jen tak přijet, zahrát a odjet. Nikam jsme nespěchali, byli jsme tam rádi..
RS: A myslíš, že by to šlo nějak popsat, čím Plasy byly výjimečné, nejenom protože byly v té době, tak jestli by se to dalo popsat v nějakých pojmech, jestli vůbec, než jenom, že to bylo třeba “úžasné”.
JK: Ze začátku to pro mě bylo nepředstavitelné, byla to neznámá zkušenost, že něco takového může fungovat. V té době se na nás začalo valit, že jsme v kapitalismu, a že kultura si na sebe bude muset vydělat a nedovedl jsem si představit, že tam budu jen tak třeba dva měsíce něco tvořit? Vůbec jsem si nedovedl Plasy za začátku zařadit, co to vlastně je... To jsem pochopil až později. Myslím si, že to nesla myšlenka, že se tam budou dít takové věci, že tam bude takový úkryt... Zajímavé je, že to bylo právě v klášteře. To bylo místo, kde byl nějaký strážce, nějaký duch toho bývalého kláštera, jako by byl strážce kvality, který ji prosíval. Architektura kláštera to zásadně ovlivnila duchovním rozměrem.
Bylo to otevření dveří něčemu neznámému, alespoň pro mě. Lidé se tam sjeli, potkali se a zároveň tam byly koncerty a výstavy, kam přijeli další lidé, zpočátku jen málo. Pak jich bylo víc a později spousty, i z dálky. A myslím, že to byl jeden ze zásadních kroků, vidět, že něco takového je možné. Lidi uvidí něco, co nikdy neviděli a jakou to má váhu... pořád mám pocit, že síto společnosti je televize a rádio. Když to není v televizi a rádiu, anebo to nevidíš v novinách každý druhý den, tak je to něco, co už není tak důležité...
Před tím jsme věděli, že co je v televizi, “není nic”. Věděli jsme, že to dobré je někde ukryté doma. Najednou tady se lidí sjelo víc, bylo to veřejné, lidi si to mezi sebou řekli,  byl o to zájem do té doby nevídaný. Zároveň se všichni ocitli za zdmi kláštera a tím, že si prošli klášter, už to s nimi muselo něco udělat, protože to místo bylo opravdu silné.
RS: Někdo říkal, že tam se dařilo, dejme tomu, komplikovanému umění, které by v galerijním prostředí mohlo být špatně čitelné, najednou v tom prostoru bylo schopné komunikovat...
JK: Ten prostor umožňoval soustředění a pozornost. Můžu potvrdit, že koncerty se staly součástí prostředí a místa. Prostředí skýtalo prostor pro posluchače, aby splynuli i s uměním. Ty prostory mají takovou akustiku, že „nikde jinde“ ty nástroje nezněly tak dobře. My jsme tam hráli na orloje a v kapli byl takový zvuk, že jsem to už nikde jinde nezažil. Teď, když někde hrajeme, je to více automatické, ale tehdy po té zkušenosti v Plasích, jsme se ptali, kam to vlastně jedeme.
RS: Ještě se mi teď vybavilo, že Petr Nikl řekl, že celý ten konvent se chová jako jeden hudební nástroj. Zároveň si vzpomínám, že také říkal, že se Plasy inspiroval při výstavě Hnízda her v Rudolfinu a teď právě jím koncipovaná výstava Orbis pictus v Muzeu hudby v Praze skončila. Dovedeš si představit zrovna tuhle výstavu v Plasech?
JK: No, dovedu, ale ne přesně v téhle poloze. Myslím, že by se to muselo přizpůsobit klášteru, musely by to být intimnější věci, musely by se eliminovat hluky těch různých motorů a hlasitých nástrojů, které tam dělají vlastně „kravál“, což v Rudolfinu bylo zábavné, když se v takové nedotknutelné galerii dělá „čurbes“. Ale teď v Muzeu hudby to asi bylo příliš. Dokonce z jednoho mého nástroje se stal „třískací“ nástroj, jak to ty lidi bavilo. Ale do Plasů by se to nehodilo, tam by to ničilo atmosféru. Dovedu si to představit, bylo by to fajn, ale taková klidnější verze.
RS: Mě teď napadlo  že ten klášter, který tak zní a vibruje tiše energií, jak se Margita Titlová pěkně vyjádřila, se buď využije, nebo ne.
JK: Bylo tam víc jmenovatelů, které způsobily obzvlášť velkou vnímavost a citlivost. Člověk přijel do kláštera, kde místo nemělo turistického, ale původního ducha, takže se člověk s tím vším spojil nějak přirozeně. A dělo se něco nového, takový proud... něco bezčasového, něco, co mělo třeba nepomíjivou hodnotu jako ten klášter a jeho duch, ale něco takového si ty věci nesly, protože se musely podřídit tomu, co tam bylo. Nemohl jsi přijít a udělat v tak významném a silném prostředí něco, co se tam nehodilo, to prostě nešlo. Kdyby se Plasy otevřely podobným sympoziím třeba za dalších dvacet let, bylo by to určitě jiné za jiných podmínek, ale jestliže se tam udržel ten duch místa, pak by došlo zase k dalšímu napojení a pokračování. Ale zároveň máš pravdu, dá se to asi zařadit do nějakého časového období, kdy to vzniklo... Ale pro mě to nějak trvá, pro mě to tam zní pořád.
Jako ta budova...
Teď jsou festivaly, koncerty, divadla, trvá to třeba tři dny... a pak už je zase něco jiného. 
Tam když člověk odjel z Prahy, byl v klášteře, spali jsme na zemi ve spacáku,, bydlelo se improvizovaně, bylo to jiné... možná tam ten duch místa byl ještě dříve, než  tam postavili klášter... možná něco v těch bažinách bylo...  ...hahaha....
10. května 2007
Praha


z archivu autora
(kronika snivců)
13. června 1992
ORLOJ SNIVCŮ klášter Plasy
sympozium Hermit
Naše první setkání s tak jedinečnými a fenomenálními prostorami kláštera v Plasech!
To moje úplně první bylo v dubnu, kdy jsem v Plasech vypomáhal Pierrovi Berthetovi a promítal své diapozitivy žákům místního gymnázia. Příjezd do chladných a mokrých chodeb byl přesně krok do takového obrazu, jaký nacházíte v Tarkovského filmu Nostalgie. Do naprostého ticha barokní budovy, kde jen a jen kape voda, v oknech do rajského dvora chybí skla a je vidět jen déšť, tráva a pobíhající vlčák. Vše naprosto nehybné, chladné, obrovské, stoleté... jen do toho všeho občas přelétne klášterní poštolka...
Tento velký mezinárodní festival vymyslel a zorganizoval Miloš Vojtěchovský a nazval ho Hermit (poustevník). Všechny následné pobyty a setkání zde s různými dalšími lidmi jsou stejně neuvěřitelné jako toto první, a docenil jsem až mnohem později.
Hrajeme ve čtvrt na osm po Luboši Fidlerovi a Oldřichu Janotovi. Jdeme se projít k řece, trochu vydechnout a nadýchat se čerstvého vzduchu. Uléhám do trávy, zdálky zní ťukání na buben a pak jdeme, trochu asi pozdě... v kapli sv. Benedikta na nás již čekají lidi...