Fakulta umění a designu UJEP (lépe řečeno její děkan, pedagog a umělec Pavel Mrkus a pedagog a umělec Jan Krtička) připravili a realizovali - v rámci dosud virtuální Středoeropské sítě pro akustickou ekologii mezinárodní konferenci. Během roku se publikaci, která je první z tištěných výstupů této iniciativy — podařilo zdárně dokončit. Cílem mezinárodní konference Murmurans Mundus bylo se „zapojit do mezinárodní diskuze na téma jako zvukové znečištění, otevřít otázky interpretace a manipulace zvukového prostředí a hledat způsob jako oblast akustické ekologie integrovat do stávajícího pedagogického systému.“

Dovolím si zde krátce připomenout, že první — a zakládající konferenci CENSE #1 připravil pedagog Univerzity umění a designu Laszlo Moholy Nage a hudebník Csaba Hajnóczy na konci roku 2018 v Budapešti. Představa formální, nebo neformální skupiny, fora, či sítě, propojující jednotlivce z různých zemí a profesí, uvažující o integraci zvukového prostředí, ekologie, kultury a umění v regionu Střední Evropy (přibližně České Republiky, Slovenska, Rakouska, Polska, Maďarska, Slovinska, Saska a možná Bavor) dostala konkrétnější podobu během setkání Architektura a smysly na podzim roku 2018 v Klášteře Plasy, připravené nadací Agosto Foundation. Tomu předcházelo jiné třídenní kolokvium a dílny Soundworms Ecology Gathering v Mariánských Radčicích v roce 2017.

Letos — v roce 2020, Slavek Wieczorek a další pracovníci výzkumného centra Pracovnia audiosfery (The Soundscape Research Studio) při Institutu kulturálních studií a Institutu pro musikologii na Vratislavské univerzitě uskutečnili další konferenci v této sérii a k tématu "zvuk a archivy". Program Murmurans Mundus (Svět, který šumí) kombinoval dvoudenní sérii přednášek, dílny, večerní koncerty a performance s výstavou několika zvukových, nebo obrazově zvukových instalací na téma počasí (Atmosférické poruchy) v galerii veřejného prostoru Hraničář. Projekt konference byl podpořen grantem z Visegradu, takže se akce osobně zúčastnili hosté ze Slovenska, Polska, Maďarska, diky podpoře Univerzity i ze Slovinska, Rakouska, Německé Spolkové Republiky, Portugalska u USA. I když rámec přednesených příspěvků byl širší, než je tomu u textů v knize, jde o inspirativní a pestrou kolekci jak teoretických, tak více na praktické otázky zaměřených článků. Editoři Jan Krtička a Pavel Mrkus integrovali do monografie dvě studie, určené původně jako přílohy pro vydání českého překladu příručky The New Soundscape zakladatele hnutí Akustické ekologie Raymonda Murray Schafera z roku 1970 (studie Sabine Breitsameter a Jozefa Cserese). Po předchozí kolektivní monografii Krajina v pozoru z roku 2016 věnované obecným otázkam ekologie krajiny, jde o další významný syntetizující počin v oblasti mezioborové spolupráce v akademickém i mimoakademickém prostředí v Česku. V editorském úvodu, který zde se svolením vydavatele zveřejňujeme, jsou uvedeny stručně jednotlivé příspěvky.

Miloš Vojtěchovský, listopad 2020

---

Ukázka

Ve skutečnosti ticho nemůžeme slyšet — ať děláš, co děláš, ticha nedocílíš.

John Cage

Uvedený citát odkazuje ke zkušenosti Johna Cage, kterou učinil ve zvukotěsné komoře na Harvardově univerzitě. Přestože dovnitř komory nevnikal žádný zvuk, Cage slyšel „ke svému překvapení dva zvuky: vysoký a hluboký“. Zvuku skutečně nejsme schopni uniknout — i když se od jeho zdroje zcela izolujeme, slyšíme zvuk vlastního těla. A přestože před zvukem nelze uniknout (snad jen ztrátou sluchu), je naše kultura dominantně orientovana vizuálně. Abychom se byli schopni orientovat, a to nejen v prostoru, ale i ve vztazích, situacích či informacích, snažíme se je vizualizovat. Vytváříme obrazové reprezentace, abychom jimi ztvárnili nebo doplnili vize, myšlenky, texty i zvuky. Co se však stane, když vizuílní vjemy potlačíme a zaostříme svou pozornost především na akustické vjemy? Budou jen potvrzením toho, co jsme si již ověřili zrakem, anebo přinášejí novou kvalitu, nový typ informace či jinou úroveň estetického zážitku?

Tyto a podobné otázky si kladou umělci, vědci i všichni ti, kteří vnímají své životní prostředí v jeho celistvosti, a zejména pak v jeho akustických kvalitách. Krajina, město, či interiér se prostřednictvím zvuku dotvářejí, jejich tvar je slyšitelný. Zvuk, ať již přirozený, či uměle vytvářený lidskou činností, výrazně ovlivňuje naše prožívání, ale i paměť místa a události. Pozornost ke zvukové krajině je součástí zkoumání zvukové ekologie napříč různými obory od fyziky a akustiky přes environmentalistiku a hudební vědu až po různé formy současného výtvarného umění. Je možné si přitom povšimnout zajímavého paradoxu se zkušenosti kontrastu — čím výrazněji zní zvuk umělý, například industriální, tím zřetelněji a příznivěji si uvědomujeme zvuky přirozené. Vše ovšem patří do velkého celku současné zvukové krajiny, kterou se učíme znovu vnímat.

Soubor textů, který předkládáme, vychází z konference Murmurans Mundus, která se uskutečnila na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem na začátku října roku 2019. Témata a osobnosti, jež se na konferenci sešly, byly inspirací pro sestavení antologie textů.

Publikace je komponována ze dvou základních celků, které se vzájemně prolínají: teoretické studie a reflexe uměleckých projektů. Ty pak vytvářejí významové vztahy napříč rozdělením, aby se navzájem doplňovaly, rozvíjely nebo vedly dialog. Z našeho pohledu lze v oblasti jednotlivých témat vysledovat v publikaci několik podskupin. Tento návrh by však neměl být vnímán jako mřížka definující čtení publikace. Každé čtení by, doufáme, mělo umožnit nalezení nových vztahů a významů.

Jozef Cseres nás uvádí do problému fenoménu zvuku a jeho role v kultuře a životním prostředí na základě reflexe uvažování tří autorů: Johna Cage, Raymonda Murrayho Schafera a Jaquese Attaliho. Ostatně zmíněné osobnosti do značné míry definovaly uvažování o zvuku v naší západní kultuře a většina autorů této publikace k nim nějakým způsobem odkazuje. V aktuální reflexi proměn prostředí, v němž žijeme, skrze zvuk si Sabine Breitsameter všímá postupné nivelizace urbánních zvukových prostředí v souvislosti s globalizací a podrobuje je určité kritice. Vedle toho Anna Kvíčalová kritickým způsobem zkoumá vztah přírodního a kulturního k akustické ekologii v době antropocénu. Střet přírodního a člověkem modifikovaného prostředí se odráží také v projektu Nathana Woleka, který pořídil sérii terénních nahrávek přírodního parku De Leon Springs na Floridě. Významnou proměnu prostředí způsobenou člověkem, již je možné akusticky zachytit, zaznamenali ve své práci Peter Cusack a Tomáš Šenkyřík. Projekt Aral Sea Stories ve zvukové podobě dokumentuje mizení Aralského jezera, zatímco v Ranním chóru se odráží vliv aktuální pandemie COVID-19. Reflexe a záznam akustického prostředí nás vede k otázce, jakým způsobem vůbec nasloucháme a zda lze tuto činnost nějak rozvíjet nebo kultivovat. Martin Flašar upozorňuje, že veškeré naslouchání musí začínat v tichu nebo se k němu vztahovat, abychom byli schopni rozlišovat a porozumět okolnímu zvukovému prostředí. Naproti tomu Aleksandar Vejnovic vychází z jiných pozic a navrhuje využití digitálních technologií k rozvoji soustředěného a vědomého naslouchání. Paralelu k tomu můžeme najít v projektu Ireny Pivky a Brana Zormana Hodi.TI/2.WALK, který publikum aktivizuje skrze chůzi a poslech zvukových nahrávek přes sluchátka a mobilní aplikaci.

Člověk sám o sobě svou existencí a činností ovlivňuje a definuje zvukové prostředí. Pokud se tato činnost stane vědomou kreativní interakcí, může vyústit například v sérii zvukových událostí či hudebních kompozic, jak o tom píše Jan Trojan v textu Hudba k siréně. Popisuje zde rozsáhlý projekt, v němž dochází k propojení specifického zvuku prostředí s komponovanou hudbou a rozhlasovým vysíláním, aby vznikla časově ohraničená a výjimečná akustická událost. V typově stejném prostředí (velkoměsto), ale v jiném časovém horizontu a jinými prostředky vytvářejí Sam Auinger a Bruce Odland instalace, jež transformují hluk prostředí do nové zvukové skutečnosti.

Médium zvuku neexistuje izolovaně a naše zkušenost i myšlení tíhne k tomu vnímat naslouchání ve vztazích či analogiích. Július Fujak si klade otázku, zda lze o určitých zvucích a jejich záznamech uvažovat podobně jako o fotografii; zda existuje něco jako zvuková (sonická) fotografie, a své uvažování o ní dokládá vlastní kompozicí Pentrofónia. V širší rovině přistupuje k reflexi proměn životního prostředí Miloš Vojtěchovský. Jako pole pro formulaci problému si zvolil způsob našeho uvažování o počasí. Na jeho základě sestavil výstavu Atmosférické poruchy zahrnující nejen zvukové projekty a v představeném textu téma dále rozvinul (výstavy se zůčastnili Zdeněk Košek, Marie Steinerová, Michal Kindernay, Jan Krombholz, Polina Katchenka a Ibra Ibrahimovič, Daniel Hanzlík, Slávek Kwi, Peter Cusack, Felix Blume, Raguel Castro a John Grzinich).

Přestože od vydání základních textů o zvuku a prostředí, způsobech naslouchání nebo akustické ekologii od R. M. Schafera, Bernieho Krauseho či Pauline Oliveros uplynula desetiletí, nebyla tato oblast ve středoevropském prostoru dosud šířeji reflektována. Teprve v poslední době se zde začínají objevovat práce čerpající z myšlenek zvukové ekologie na poli výtvarného umění. Zvláště v době, kdy svět prochází rychlými změnami, které není lehké zachytit, natož si je připustit, může naslouchání, zaznamenávání, analýza a kreativní uchopení zvuků prostředí rozšířit porozumění tomu, co se kolem nás děje a jakou roli či místo v této situaci zastáváme. Umělecký výzkum, jakkoliv je tento termín v současnosti teprve diskutován, právě zde hraje zásadní roli a otevírá možnosti nového vnímání prostředí v jeho celku. Doufáme, že naše kniha, která přináší zejména umělecká zkoumání akustických fenoménů, v nichž se protínají přístupy exaktních věd, hudby a zvukového umění, bude užitečným příspěvkem k diskusi o zvukové ekologii.

Jan Krtička a Pavel Mrkus

---

Další informace a objednavky na adrese: Jan Krtička, murmurans[at]gmail.com.