Petr Nikl realizoval několik variací loutkového představení s Lampony/i. Využíval přirozené ozvěny akustiky kaple sv. Benedikta, plápolání svíček a iluzivních efektů čtyř zrcadel a skleněných nádob s vodou. Nikl také spolupracoval s Vladimírem Vimrem, Jaroslavem Kořánem, Igorem Hlavinkou a Michaelem Deliou v rámci souboru Mehedaha v širším obsazení, který provedl sumerský Epos o Gilgamešovi v sýpce. Existuje dokumentace představení, které zaznamenala na video Eva van Heijningen.

rozhovor s P.N. čtvrtek 18. března 2004, 13. 00 hod, kavárna Indigo, Praha

Pro mě to bylo jako zjevení v té době. Naráz jsem zažil něco, typ akce nebo sympozia založený na procesu, na pobývání v prostředí, na fyzickém kontaktu s ním. Klášter a s ním sousedící bývalý Metternichův zámek /opatská prelatura/, duchovní architektura se světskou.
Akce neprobíhaly jenom v konventu, ale i v sýpce a prelatuře, kde bylo spíš zázemí. Z počátku jen v konventu, čím dále postupovalo restaurování kláštera, pak už jen v sýpce. Ve velkém sálu prelatury byly koncerty. V 90. letech to bylo pro mě nejhezčí - inspirativní vztah ke klášteru, možnost vytvářet site specific projekty pro jednotlivé prostory kláštera, což v takové monumentalitě nemělo obdoby a v systematičnosti od roku 1992 do roku 2000. To, že místo je mimo Prahu, omezilo počet návštěvníků, bylo to spojeno s výletem, s prožitím celého dne či více dnů, pobývání v klášteře, v krajině mimo Prahu, prožívání akcí, instalací, umění. Byla tam jiná atmosféra, vznikl jakýsi vztah, komunita přes léto – zvláštní komuna i s těmi sociálními přídomky: vařilo se pro všechny, žilo se společně a tím pádem to bylo zajímavé, co se týče sblížení. Umělci jsou individualisti. Umělci zvenku, ze západní Evropy jsou pro nás jiní, otevřenější, odblokovaní, nejsou tak zapruzení. Dostal jsem se do konstelace, která byla velmi otevřená umělecké zkušenosti, velmi otevřený program. Přes víkend Miloš většinou organizoval akce: koncerty – byla možnost zůstat přes víkend.
Rezidence – spacáky, to vlastně bylo romantické. Vesnický zážitek hlavně pro Američany, lidi ze západní Evropy strašně lákavé, žili uvnitř historie, navíc nahuštěné silou kláštera v nezrestaurované podobě se svou mohutností, končící ve vodě, k tomu s labyrintem podzemních štol. Jak je známé, bez vody klášter spadne – ta vůně, zastavený čas, paměť. Atraktivní místo s ohromným geniem loci, inspirativní zdroj pro všechny druhy tvůrčí činnosti. 15 až 30 lidí,  po různě dlouhou dobu, velmi živelné skupiny, divadelně-hudební performance 12 lidí + muzikanti. Těžiště nebylo dané, separované i tím neindividuální, fúze s ostatními.
 Charakteristické bylo, že Miloš na víkendy zval hudebníky, tělesa nebo jednotlivce, většinou české – tedy přes víkendy byly koncerty. Byla tu možnost kontinuální práce i možnost vystupovat. Já jsem tam byl pozvaný nejprve na to vystupování, ale tak se mi tam líbilo, že jsem tam zůstal.
Co bylo zajímavé pro mě, že na těch pobytech nebyly žádné typy výstav – obrazy, plastiky, Hmotné, těžké produkty tam do toho prostředí ani nepatřily, ale spíš práce efemérní, pracující se zvukem, prostorem a vizuálními devizami, který ten klášter nabízel. Nebyl zneužit pro artefakty, žádné výstavy v klasickém slova smyslu, instalace spíš akustické, protože klášter sám byl rezonančním místem, sám byl nástrojem s přirozenou akustikou úžasné kvality. Ten klášter mluvil. Když někdo na jedné straně ambitů něco řekl – prostor to vracel uzavřený sám pro sebe. Vizuálně zajímavé, velké prostory, to umožňovalo velké instalace, které byly prosté, kontrast vůči labyrintu.

Fáze prožitku byla už v tom hledání, skrytá místa, schodiště, rajský dvůr, suterén – všechno zdevastované. Byla to pro umělce, pokud pracovali v klášteře (ne v sýpce, to byl světský prostor)… ten klášter se choval tak, že v té rezonanci byla zkouška citlivosti – no, pokory. Pokud tam člověk vystavil něco, co bylo příliš egoistické a popíralo to prostor, tak prostor to okamžitě vyplivnul – úplně blbý, protože ten prostor nebyl respektován. To nemělo smysl. To efemérní: spoluprožitý čas, proporce světelnosti, citu, akustiky a vibrace, to, co se těžko zachovává.

Kaple sv.  Benedikta – neuvěřitelné echo – zkouška, jakou snese frekvenci zvuku, jinak to akustika úplně zničila, prostor se začal chovat kontraproduktivně. Jídelna – refektář byla vyhořelá, stopy po sazích, holubi se omrskali, aby mohli ven, stopy jejich křídel..

Nějaký Holanďan bez konzultace udělal něco, co bylo nevratné, na černé omítce bílé stopy – ornamentální kresby. Všechny nás to tehdy pobouřilo. ( kresba do prachu v letním refektáři). Vycházely hezky ty práce, které ten prostor neznásilňovaly.

Pro mě to byla škola komunikace s lidmi přes prostor, paměť a čas toho místa, které byla strašně specifické a vidět ten vývoj, proces, jak se druzí k tomu staví, jakými prostředky pracují, přizpůsobují ty věci…  Přímý zdroj inspirace, která se realizovala na místě. … být při tom procesu, využít možnosti, schopnosti toho kláštera v nějaké komunikaci. Příjemné : byly smazávány hranice uměleckých žánrů, prostupovala se vizualizace se zvukovou instalací; performance i divadelní vystoupení využívaly i předchozí. člověk viděl zásadní zdroj a co, z toho lezlo v komunikační síti rozhovoru s druhým člověkem během akcí, vizualizací, divadel – to podstatné a mnohem intenzivnější než co člověk cítí, ne estetizovaně a sebestředně.

Výstava je konfrontace sebestředných artefaktů, boj o pozornost – přestalo mi to zajímat.
Hnízda her byla Plasy přímo ovlivněna, schválně jsem do toho Miloše zapojil a on přivedl i lidi, kteří byly v Plasech. Ta sebestředná demonstrace estetiky nebo obsahu tady nebyla, těžiště bylo postaveno na hře, interakci s divákem a rozhovorem a jemně divákovi nabídne vstup do spoluprožití toho komplexu vjemů.

V Plasech byly účinné minimálnější projekty. Dřevěné objekty, které stojí v exteriéru, tedy klasická prostorová práce, to není pro mě až tak zajímavé. Sýpka – sýpka byla spojena s jiným proudem, světský prostor, nízký strop, dřevěná podlaha, hodně zajímavé suterénní prostory. Objekt hodin byl několikrát zpracováván. Akce, koncerty performance – večery, kde zase nebyl prvotní produkt skladeb ale improvizace za využití prostorů, které to prostředí nabízelo. Pro mě to nekončilo v pohledu na hudebníky, ale otvíraly se nekonečně otevřené prostory, procházelo to ambity na dvůr, celým objektem s akcemi, které byla jinde. Monumentalita prostředí, množství možností a několikaletá kontinuita.

Vztah sociologický
umělci + Plasy + místní komunita. Místní se dívali na to, co spíš nechtěli. Plasy jsou malé místo, v létě tam bylo x cizích elementů, byli nápadní. Plasy mě z kulturního dění nejvíce ovlivnily, to jsem potřeboval – Ne Tvrdohlaví, ani Konfrontace, ani galerie MXM. Plasy, to, co se dělo tam, ten způsob kreativity. Člověk je kočovný blázen, který pobývá na různých místech a předává nějaké zkušenosti. Dává tvůrčí kreativitu, dává umění, rozdává v rámci nějakého obecnějšího víru, který s ním točí.

Pořád maluji obrazy vedle toho divadla atd., kolektivní činnost – celková atmosféra, když to hodně, hodně přeženu, byli to kulturní hippies. to je přehnané. Komunity při  rezidenčním pobytu jsou jiné – je tam finanční zázemí, komfortní prostředí, je to institucionalizované a má to svůj řád. Člověk měl pocit zvláštního podhoubí, které kvasí, nemá řád, hrozil chaos, zmatek, neexaktnost. Něco se zpozdí o hodinu, organizačně je to těžké, něco získat. Ponechaná je ta otevřená situace v každém momentu i kdyby tam přijel na 14 dní – žádné podmínky, nebylo nutné nic odevzdat. Často tam lidi psali scénáře k filmům, už jen tou přítomností, přijetí komunitou těch lidí, to stačilo.

Klasická sympozia jsou daná – zaměření na pískovec v Hořicích, zůstávají tam práce, co s nimi taky. V Plasech nezůstalo nic. Mikulovské sympozium – vzniká tam cosi jako hmotné bohatství, úplně něco jiného.
Tohle může vzniknout v objektech, které jsou doopravdy alternativní, které jsou vybydlené, bez života a navíc klášter se silnou pamětí. Zrestaurování, obnovením se to setře. Jistě nikdy nezmizí proporce a akustika, masivní energie. Jde to tam, kde se to nesetkává s nějakým odporem památkářů. Klášter to ani nepřipouštěl. Vadil už jen ten omezený turistický provoz, nejde to dát dohromady. Přestalo to mít smysl, protože se klášter zrestauroval, nebylo to jen únavou Miloše.

Jitro kouzelníků (výstavní projekt NG v Praze v letech 1996-1997, Veletržní palác) to byl kontrast. Ten veletržní, výstavní prostor udělal z těch věcí exponáty. Někde se podařilo uchovat ten lehký dotyk, bohužel většina z nich byla jen expozicí.

Plasy byly místo bokem, schované, ale ne nedostupné, jelo se krásnou krajinou, souhra všech možných elementů. Oáza, kde žijí umělci, kam mohu přijet, (prostor, komunita) který mě neobtěžuje svou prací, významovostí prací, nabídne mně tu příjemnou komunikaci, to nejlepší, co je otevřené všem lidem, nejen těm „deseti tisícům“, představuje aktivitu ve všech směrech možností vstupu pro všechny, možností komunikace mnohem silnější než v turistické tlupě, zážitek sám je stejný. Není znásilňován, žilo se mimo klášter, střídala se prostředí: klášter chladný, vody, vlhkost, úplně jiný než „Metternichův zámek“ a prostředí toho dvora. Řeka, která to obtéká, sedí to v dolíku, na bažině. Zvláštní pocit komplexnosti toho vjemu, většinou to člověka fyzicky a psychicky pohltí, nutně to prorostlo. Mrzí mě, že jsem tam nebyl déle a byl jsem tam mockrát. Bylo to mnoho různých zážitků, které vždycky byly jiné, jako byli jiní lidé.
Třeba: natáhl jsem struny, spojil rajský dvůr, tohle je dost běžné, ale já jsem to použil jako lanovku pro svoje světelný loutky. Bylo to padesát metrů, loutky hrály, na konci byly dřevěné ozvučnice a kolíčky od kytary, kterými jsem to ladil. Ozvučnice hrála ve vlnách, rozložený tón, znělo to do chodeb, spojovalo se to celými ambity, cirkulace zvuku. Bavilo mě udělat ten tón – vlnu – jako v břiše nástroje, třeba cella, co odpovídá.

Když venku pršelo a my jsme hráli v kapli, zvuky klášter vstřebal a přehodnotil ve svůj prospěch, i když třeba letělo letadlo. Takový opak sterility, studiovosti, ale zároveň velké koncentrace a klidu, který působí. Slyšel jsem tam spousty fascinujících koncertů. Přístroje, které lidé přinesli, jejich součet byl podivuhodný. S Jiřím Černickým jsme hráli u vody, což je „míza“ toho kláštera – zvláštní jakoby studna. Nedá se to přenést, to co je nesdělitelné – ta fyzická přítomnost.

V abstraktním smyslu všechny výstavní prostory, které jsou velmi vstřícné, ale záludné v tom, že vyžadují přístup, který prostor akceptuje, jinde to vypadá směšně, efemérní věci, které mají podobnou energii zasvěcování, ale abstraktní. Vizuální věci, které mají nést obrazy se dostávají do konfliktu s pamětí prostoru. Jejich míra obecnosti je mnohem menší, je to pak jen manýra, ta malost.

zaznamenala Radka Schmelzová

Umělecké sdružení Mehedaha (název Mehedaha je podle legendy sdružení odvozen od svahilského pokynu pro slona, není ale úplně jasné, zda jde o pobídku vpřed nebo vzad) založili  v roce 1985 František Petrák a Petr Nikl. Členy sdružení Mehedaha byli výtvarníci a studenti výtvarných oborů, kteří své aktivity upřeli i do oblasti loutkoherecké, dramatické a literární. Prezentace činnosti sdružení byla od samého počátku určena převážně pro okruh přátel a rodinných příslušníků. Divadelní představení se odehrávala v bytech a jejich cílem bylo aktivní zapojení co největšího počtu osob do provedení loutkových her i doprovodných akcí (výstav a dalších výtvarných a dramatických projektů). Výtvarné zaměření členů sdružení se výrazně projevilo v představeních loutkového divadla, které se stalo důležitou součástí činnosti sdružení. Petrák s Niklem byli stabilními členy, loutkoherecké obsazení se v průběhu času proměňovalo. Autorem řady loutek je kromě Petra Nikla a Františka Petráka i Tomáš Volkmer. Od roku 1989 se soubor účastnil také veřejných produkcí, na festivalech loutkových divadel nebo na vernisážích výstav. Do roku 1994 několikrát navštívil i vídeňské divadlo Brett, Korneuburg, dolnorakouský Guntersdorf a dánský Arhus. 

Petr Nikl (narozen 1960) se narodil se ve Zlíně v rodině akademického malíře Františka Nikla (1935-2005) a designérky hraček Libuše Niklové (1934-1981). Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a AVU v Praze v ateliéru profesora Arnošta Paderlíka a Jiřího Ptáčka. Byl inspirován básněmi Christiana Morgensterna a psal své první texty, tiskl k nim cykly mezzotint a kreslil volné ilustrace. Knihařil makety knížek, vymýšlel nonsensové pohádky a písně. S přáteli, jejichž výtvarné pokusy přerostly v divadelní performance, založil v roce 1985 loutkový spolek Mehedaha. Loutková představení, jejichž jádrem byly balety, hudebně-dramatické skeče a drobné absurditky, spolek uváděl na bytových besídkách nebo vernisážích. Spolu s Františkem Petrákem a dalšími přáteli vydal postupně třináct sešitů nonsensové poezie spolku Mehedaha.

V roce 1987 spoluzaložil uměleckou skupinu Tvrdohlaví. Petr Nikl je držitelem Ceny Jindřicha Chalupeckého (1995). Je velmi všestranným umělcem: maluje, loutkaří, hraje, píše, zpívá. Je autorem koncepce interaktivních výstav Hnízda her (Rudolfinum, 2000), Krajina fantazie a hudby (český pavilon na EXPO 2005 v japonském Aichi), Orbis Pictus a Labyrint světa, putující po českých i světových městech. Spolupracuje s Divadlem Archa, v němž připravil řadu mimořádných projektů.

převzato z http://www.meander.cz/en/petr-nikl