Z genetiky je známo, že ke změně genomu organismu dochází buď zákonitě, to znamená kombinacemi a segregacemi nebo mutacemi, tedy chybami při reduplikacii molekul DNA v důsledku poškozeni molekulární struktury DNA, například vlivem účinku nějakých vnějších faktorů. Samotné mutace se děli na ty, u nichž lze změny pozorovat až na potomstvu postižených jedinců, zatímco u druhých mutaci je možné pozorovat změny přímo v čase za pomoci speciálních metod a technických přístrojů. Právě posledně jmenovaný druh mutace je charakteristický tím, že je důsledkem jednoho nebo více zlomů ve struktuře chromozómů a jelikož chromozómy mají značnou tendenci ke spojováni, může dojit v důsledku zlomu i k připojeni odlomeného fragmentu chromozómu na jiný chromozóm a tak dochází k translokaci.

Tento genetický příběh, vyprávějící nám, jak dochází ke změně struktur, by mohl vybízet k analogickému vyprávěni o současných globálních mutacích, které sebou přinášejí nejen nová média, ale třeba i nadnárodní korporativní společnosti, jež svou fraktální povahou také fragmentují národní, politická, kulturní „jádra“, zbavují je jejich vlastního „informačního centra“, a tak se díky absenci lokálních míst odlomené fragmenty zcela spontánně přichytávají na jiné silnější a větší strukturní jádra. Mohlo by se zdát, že nejen translokace, ale i absence je nám vlastně důvěrně známá a že například v pojmu macdonaldizace, globalizace nebo internetizace jsou obě skutečnosti zahrnuty. Cožpak zánik metafyziky národních chutí a mlsnosti nedoprovází například dravá metastáze nadnárodní gastronomie hamburgerů a chipsů?

I když jisté translokační aspekty lze ve společnosti najít, domnívám se, že sama povaha nových médií zpochybňuje oprávněnost užití genetických nebo mechanistických translokačních analogií, protože základním problémem dnes už nejsou translokační efekty, ale prostředí, v němž dochází ke změně, a tím je samotné „místo“. Jak říká McLuhan: média jsou nastolením poslední fáze extenze člověka, kdy jsme na naši planetě rozšířili svoji centrální nervovou soustavu takovým způsobem, že jsme „zrušili místo“. Nikoliv tedy trans-lokace, nikoliv cybertopia, ale a-lokace jako anihilace „místa“.

Absence „místa“ jako u-topie či ne-místo. U-topie tedy není smyšlená, neexistující struktura místa posunutá do daleké budoucnosti, ale naopak struktura de-teriorializovaná (podobně jako byli za kapitalismu vytrženi z vlastních „teritorii“ jako své „vlasti“ vesničané), a jejíž skutečnost nabude časem reliktní povahy.

Aby se ještě lépe osvětlil pojem u-topie, dovolím si krátkou historickou odbočku: K pochopeni hlubokých změn, ke kterým dnes dochází, nám napomůže, když si připomeneme změny, ke kterým došlo na přelomu středověku a novověku právě v ideologickém boji o „místo“. Ve středověku hrady a kostely se netyčí na vyvýšeném místě v terénu jen z obranných důvodů. Tyčí se na „vyšším“ místě, protože ztělesňují i strukturální prvenství duchovní moci. Negramotný lid byl tímto „textem“ architektury vychováván k hierarchickému teologickému myšlení a cítění. Dodnes dominují krajině například hrady, stejně jako městu kostely a pozemským domovům poutní svaté hory, ale jejich „povýšenost“ jen upomíná na zašlou slávu utopického vertikálního teologického „místa“, jeho struktury konečného světa, kde věci podléhaly feudálnímu systému s jeho absolutním pořádkem toho, co je „nahoře“ a „dole“. Abychom se však dnes na středověká místa mohli z tohoto univerzálního centra podívat, musela být všechna nejdříve detopologizována jako u-topie.

Převratná proměna středověku začíná zánikem hierarchického uspořádávání „místa“, v němž Země už není centrem Spásy, ale obyčejným horizontem a práškem v kosmu. Renesance svou horizontální prodemokratickou strukturou - jíž odpovídal rozvoj měst, obchodu a zrod nové třídy, začala postupně u-topizovat středověk a s jeho zánikem nenávratně odešlo i hierarchické uspořádání feudálního bohostředného „místa“, vydaného všanc pascalovskému nekonečnému prostoru, které nás děsí.

Díváme-li se tedy do historie „místa“, můžeme v ní uvidět, že je historií nejen jeho vytváření a dobýváni, ale i viriliovského „oslabováni bytí“ a „estetiky mizení“. Nefascinuji nás například dodnes opuštěné megalitické stavby právě svým u-topickým smutkem, silně „zatíženým“ vztahem k neexistujícímu místu jako krásná lidská bytost ve smutečních šatech, které jsou znakem nepřítomnosti či absence milované bytosti?

Ralf Dahrendorf v polském časopise Gazeta Wyborcza prohlásil: „Možná prožíváme radikální přeměny připomínající bolestnou transformaci feudálních společenstev na kapitalistická. Nevím, kam nás ten to proces přivede. Nevíme, zda naše evropské hodnoty přetrvají.“ odkaz?Nevíme, nebo se obáváme poznání a otázek po nové epoše, po nové mocenské třídě a jejím instrumentálním prostředí?

Není předpokladem zrodu pro novou epochu podobný zánik moderního „místa“ jeho absence a zrod nové u-topie?

Jaká u-topie dnes zaniká ve světle ohlašovaného „konce novověku“, „rozpadu komunismu“, „selhání modernity“ a „hypertextu nových médií“? A jaké jsou současné příznaky nastupujícího zániku „nové“ epochy u-topičnosti? Jsou jimi například ona postmodernou kritizovaná centrálnost, univerzálnost, totalita, identita, jednota, homogenita, kontinuita, atd.? A jestliže máme porozumět u-topičnosti doby, v niž žijeme, není předpokladem porozumění zcela nový jazyk a nový způsob myšlení, které se radikálně rozejde se starým jazykem, přičemž rozchod musí být tak zásadní, jak říká Wittgenstein, jako třeba přechod od alchymistického způsobu myšlení na chemický?

Jestliže Karel Marx mohl ještě v roce 1848 kapitalistickou třídu obvinit z destruktivní buržoazní translokace, neboť ona to byla, která vzala lidem pevnou „národní půdu“ pod nohama, učinila venkov závislým na městech, převedla rodinné vztahy na peněžní a „staré místní a národní soběstačnosti a uzavřenosti“ translokovala do „všestranné závislosti národů na sobě navzájem“, to, co dnes selhává při popisu nového zániku „místa“, je naše vlastní u-topická povaha jazyka a myšlení.

Sociolog Marc Augé, v knize nazvané příznačně „Ne-místa“, která je antropologickým úvodem k nadmodernitě, říká, že můžeme-li nějaké místo definovat jako identifikující, vztahující se k něčemu a k nějaké historii, pak prostor, který takto definovat nelze, je prostě ne-místem. Podle něho jsou například nadnárodní sítě hotelů nebo mezinárodní letiště vlastně všude stejné a společným znakem je „přehnaný nadbytek událostí“. Pozastavme se na chvíli u tohoto znaku. Není tento ne-místní „nadbytek“ klíčem k poznání nové epochy?

Tradičním tématem v umění jako „přehnaného nadbytku událostí“ nebo ne-místa je tok potopy. Na jednom známém obrazu biblické potopy sedí ptáci na hlavách lidi, lidé jsou stržení do „víru“ živelné události a unášeni proudem, neboť všechna „místa“ zaplavuje ne-místo jako vodní živel - „tok“. Zde se ukazuje neplatnost implicitně působící teorie místa, podle níž „každá věc má své místo“. Poselství potopy je strukturálním poselstvím: svět „místa“ nahrazuje svět „toku“.

Likvidní struktury (z latinského liquedare - učinit tekutým) mají schopnost vše „místní“, tedy vše kulturně a politicky „uzemněné“ a civilizačně „zakořeněné“, „likvidovat“, tedy uvést do oběhu, do víru nových událostí.

Metaforou budoucí epochy je tedy cosi abstraktního, neurčitého a přízračného, ono otevřené proudění, jako vlny v oceánu nebo ve vzduchu. „Tok“ je změna plus změna, pohyb plus forma. Nepevné dmutí pevné hmoty. V „toku“ už není žádné bytí a subjekt na svém místě už není onou stálicí, ale začíná obíhat jako orbita, stává se umělou planetou. Řecké slovo planetés znamená obíhající a souvisí zároveň i s blouděním - planaomai. „Místo“ je nahrazeno „tokem“ - tj. instabilním stavem nelineárního prostředí.

Planetující moc má „likvidní“ charakter stejně jako internet, který je všude a nikde. Nebo jako mediální hypertext, který nás nenutí nutně někde začít číst a jinde skončit jako v případě klasického lineárního textu. Jestliže podle teorie Viléma Flussera historie začíná vynálezem lineárního písma, který pojímá svět jako zakládající příběh a událost a jako proces, který se neopakuje, neboť každá událost má příčiny a bezprostřední racionální následky, pak svět, v němž určujícím charakterem jsou nejrůznější „toky“, se stává světem post-historickým. V něm vládne happeningové dění mediálních hypertextů, které před nás staví zásadní kritický úkol: rozvinout novou schopnost - technoimaginaci, která nám umožní odhalit skrytou moc techno-obrazů a dešifrovat je jako symboly.

Je třeba se odvážit pohlédnout na svět jakoby z oka počítačové interaktivní obrazovky, nikoliv se na něho stále dívat jako divák z pevného místa veřejného kina nebo jako divák domácího videa. V tomto vztahu nejde jen o zrušení lokální topologie subjekt-objektového vztahu, ale jak říká McLuhan: o nastolení poslední fáze extenze člověka, kdy jsme na naší planetě, rozšířili svojí centrální nervovou soustavu takovým způsobem, že jsme zrušili nejen místo, ale i čas.

Evropa se pomalu stává u-topií. Jen někteří myslitelé dokážou hovořit zcela jasnou řeči: „Všechny staré civilizace včetně té evropské jsou fragmenty, které, vytrženy z kontextu, kolem nás obíhají rychlostí světla. Naučit se žít rozumně v této tříšti, být občanem toho "lnternet Nation" - to je nový "ideál humanitní".
(Václav Bělohradský)

Pyšná a hrdá moderní evropská velkoměsta budou transformována na pouhé velkoměstské uzly v planetární síti, mezi nimiž lidé budou obíhat. Člověk už nebude žít v „místě“, ale v „oběhu“ orbitálního prostoru - virtuálního i skutečného. Stane se především sociálním satelitem nového chaokratického režimu a do popředí vystupuje nová planetární třída či spíše vlna, která svými postdemokratickými technospolečenskými silami vytváří společenský prostor pro nejrůznější toky – informaci, zboží, pop-kultury, kapitálu, investic, ale i lidí. Struktura nové moci není ani vertikální, ani horizontální, ale fluxuální a likvidní zároveň. Tato struktura oslabuje a vyřazuje ze hry tradiční polarity.

Už nemá smysl dobývat Zimní palác, ale nikoliv jen proto, že se moc „rozptýlila“, jak tvrdí Foucault, ale protože sám Zimní palác jako struktura reprezentující „místo“ pomyslné Moci roztála – „teče“.

Pomalu končí epocha „místa“ a s ní i stavebně-politické asanace jako například pád Bastily nebo pád Berlínské zdi. Politika se rozpouští v „toku“ techno-obrazů a podléhá chaotickým „privatizačním vlnám“, nikoliv „vlny“ politice.

Současná konformní otázka už nezní „Kdo jsi?“ či „Jaké máš postavení?“, ale „Jakou máš akceleraci planetárního toku?“, od sexu až po digitální informace. Nežijeme, neboť tečeme.

Podle J. Baudrillarda například bude sexualita stále více vystavena nátlaku „účetní likvidity toku a zrychlující se oběživosti psychična“, neboť sexualita a tělesnost je přesnou replikou požadavku, který ovládá hodnoty trhu: „Kapitál musí cirkulovat, nesmí ustrnout v žádném pevném bodě, řetěz investic a reinvestic musí být nepřetržitý, tržní hodnota musí vyzařovat bez oddechu - taková je současná forma realizace hodnoty. A sexualita, sexuální model, je v této formě způsob emise na úrovni těla.“

Vilém Flusser tento pohled potvrzuje, když nám připomíná, že jistý člověk v Kalifornii dělal pokusy s teleorgasmem a došel k tomu, že je údajně trvalejší než tělesný. Orgasmus totiž není tělesným, ale neurofyziologickým zážitkem: když se nervy podráždí telepřítomně, orgasmus jako fantazie může trvat nekonečně dlouho. Tak může být ohrožen jeden z nejčastějších protiargumentů, že „dva lidé se spolu v telepřítomnosti nemohou dobře milovat“, vysvětluje teoretik telematismu.

Možná, že i sociální aspekt problematiky masového užívání drog je pochopitelný právě na základě pomalu se utvářejícího nového planetujícího režimu a jeho potřebě vědomi jako determinovaného „toku“ událostí a zážitků. Droga je „tekutým“, relativně laciným volebním lístkem, kterým se planetární volič socializuje do oblasti deterministického chaosu.

McLuhanovská vize o technologické stimulaci vědomí, která bude za pomocí médií tvůrčí proces poznání kolektivně a jednotně rozšiřovat na celou lidskou společnost, potvrzuje kritickou myšlenku, že „utopie jsou mnohem uskutečnitelnější, než se dříve myslelo“. Nejen skutečný svět se u-topizuje, ale dokonce i sama utopie.

Jak říká Kostas Axelos: Člověk určený k tomu, aby ovládal Zemi, je planetární bytosti bloudící po Zemi. Tento pochod ke konci člověka již nevede žádná hvězda, jakmile se vydal hvězdy dobýt. Proto také výzva planetárního myšlení zůstává pro tento okamžik neslýchaná, neboť toto století se musí zabývat jinými totalitárními a dílčími problémy. Planetární člověk, člověk „obecný“ a světový je „něco“, co ještě neví, co je člověk a v čem je planetární; mimo to ho jeho vědění a jeho činnost vrhají - jeho, nástroj planetární techniky - do teoretického dobytí a praktické proměny sebe sama a toho, co ještě zbývá. odkaz?

Jak vyplývá i ze studie Evropské hospodářské komise z roku 1994, světová spotřeba nejrůznějších „místních“ komodit jako je například „černé zlato“, stále klesá a tradiční lokální průmysl čekají těžké časy. Řečeno planetárním chaokratickým jazykem: génius „místa“ - půda, doly, moře - má prostě „nižší kapitálovou výnosnost“.

Na zánik „místa“ tradičních „provozoven“ umění poukazuje ve své habilitační přednášce i M. Bielický, když říká, že na mediální dílo se dnes může dívat například na počítačové síti několik tisíc zájemců, zatímco v galerii se na něj může podívat jen pár desítek. A není zde odpověď na otázku proč „nejnavštěvovanější“ galerii jsou dnes nástupiště metra, kde se před očima cestujících mihne v „toku“ obrazů vlaková souprava celá pomalovaná graffiti?

Jestliže vstupujeme do věku, který se vyznačuje „přehnaným nadbytkem událostí“, potom už nemůžeme hovořit o translokaci, ale ani o globalizaci, o politice, demokracii, ekonomii, subjektu, kultuře a jiných alchymistických pojmech, neboť tyto výrazy se postupně stávají stejně u-topickými jako pro chemii je elixír života, kvintesence nebo kámen mudrců.

Lidská bytost začíná stále více žít na nepatrných ostrůvcích posthistorické reality, uprostřed oceánu u-topického světa a daleko od ostrova Utopie.

Přednáška pro Symposium Absence a translokace: umění_společnost_nová média, která se konala na Akademii výtvarných umění v Praze ve dnech 26. a 27. února 1999. Text je extraktem myšlenek, které autor rozvedl ve své knize Chaokracie - Z Nového světa - A-vropy, Praha 1997.

Mirek Vodrážka je teoretik chaosu, radikální feminista a hudebník

Mezinárodní sympozium o nových médiích a jejich historii v zemích někdejšího Východního bloku

Ve dnech 26-27.2.1999, Národní Galerie v Praze, Veletržní palác a doprovázelo výstavu Translocation/New Media Art (Generali Foundation, Vídeň, 27. 1. – 11. 4. 1999.

VVP AVU ve spolupráci s časopisem Detail a Springerin uspořádalo mezinárodní sympozium Absence a translokace, týkající se obecně nových médií a jejich historie v zemích někdejšího Východního bloku. Celý projekt je pravděpodobně prvním grantem Evropské unie, který byl využit ve výtvarné oblasti v České republice. Sympozium otevřelo diskurz o médiích na vysoké internacionální úrovni a překročilo úzké hranice periferních souvislostí. Referáty akcentovaly především sociální a politické vztahy, které se staly spojujícím elementem diskusí. Sympozium vyvolalo sérii mezinárodních prezentací a přednášek v Národní galerii ve Veletržním paláci, na vídeňské Univerzitě užitého umění (Meisterklasse fur Mediengestaltung) a v dalších zahraničních institucích.

1999 / Generali Foundation, Vídeň, 27.1. – 11.4.1999
Česká část realizována ve spolupráci s VVP AVU.

Kolektivní výstava sbírek samizdatových dokumentů jako autentických záznamů o umělecké scéně východní Evropy. Součástí projektu Translocation/New Media Art podpořeného EU byla výstava se stejným názvem soustředěná k zemím bývalého východního bloku (Polsko, Čechy, Bulharsko, Rumunsko, Chorvatsko a Slovinsko), která představila sbírky materiálů vzniklých většinou v neoficialitě, tj. videoarchivy, achivy diapozitivů a samizdatů. Východoevropské archivy byly vysoce hodnoceny jako autentické zpracování lokálních scén a dosud neznámých součástí evropské vizuální kultury. Výstava znamenala posun k nadregionální konfrontaci a změnu perspektivy, z níž byly dosud viděny tzv. východoevropské projekty.

Českou část výstavy reprezentoval výběr ze samizdatových publikací týkajících se výtvarného umění (vystaveno celkem 26 publikací) a dále zpracovaný soubor 200 diapozitivů z neoficiálních akcí – Terezín 1980, Most 1981-2, malostranské Dvorky 1981, Setkání, tenisové kurty Sparta 1982, Sympozium Chmelnice-Mutějovice 1983, Konfrontace 1984-87. Vybrané diapozitivní dokumenty byly zpracovány v mediální dílně ve Vídni do 45 min. záznamu (Ruth Maurer, Jiří Ševčík).