Dutá země a Mundus Subterraenus

žijeme uvnitř
poznámka k festivalu Entartic Shelf, 27. června – 3. července
Klášter Plasy 1995

“Taky jsem se tam sešel s několika profesory. Jeden z nich pořád chodil za mnou a vykládal, že kolíbka cikánů byla v Krkonoších, a ten druhý mně vysvětloval, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna mnohem větší než ta vrchní.” Jaroslav Hašek, Dobrý voják Švejk

Asi nejpozoruhodnějším cestovatelem do podzemních končin a jejich pozorným výzkumníkem a obdivovatelem byl Athanasius Kircher. V roce 1664 vydal v Římě patrně první celistvou encyklopedii o “vnitřní zemi”. Když cestou na Maltu v roce 1638 navštívil jih Itálie, nechal se spustit na laně do kráteru Vesuvu, přestože hrozil sopečný výbuch. Svůj zážitek detailně popsal v “Podzemním světě”. Kircher po cestě studoval také zvuky podzemního hřmění, na něž narazil v Messinském průlivu a pozoroval sopečné exploze na ostrově Stromboli. Jeho skurilní geologické a elektromagnetické teorie popsané v “Mundus Subterreanus” vysvětlují nejrůznější jevy jako tornáda, - obecně proudění vzduchu, příliv a odliv, cyklické pohyby mořských proudů a počasí působením vulkanických procesů. Nachází a hledá analogie mezi zemskými systémy a fyziologickými systémy lidského těla. Pohyby oceánů a vůbec celý hydrologický systém Země jsou obdobou cirkulace krve v těle, kterou nedávno předtím (1628) popsal William Harvey. Proudy sledují “tajemné pnutí” vzhůru k polárním šířkám. Nedaleko norského pobřeží kde se nachází maelstrom (Moskenstraumen) vody padají do nitra země, ochlazují ji, samy jsou ohřívány, prýští na povrch na Jižním pólu a klesají zpět k rovníku a na sever.

Americký lékař a mystik Cyrus Reed Teed (1839–1908) v osobité a originální nauce kombinoval lékařství, alchymii a elektromagnetismus. V roce 1869 během pokusu s léčivými účinky elektrického proudu na lidské tělo omdlel a ten zážitek změnil jeho poslání. Přijal nové jméno “Koreš” a založil v roce 1870 v New Yorku a později ustanovil v Chicagu a nakonec na Floridě cosi jako Nový Jeruzalém, církev, nebo sektu “Korešníci”. Korešníci uctívali tzv.celulární kosmogonii, alchymii, reinkarnaci, nesmrtelnost, celibát, komunismus a podobné anomální a radikální ideje. Jedním z nejúspěšnějších článků desatera sekty byl Teedův objev, že lidstvo žije nikoliv na povrchu kulaté planety Země, ale uvnitř, a že tudíž vesmír vidíme “zevnitř”, což byla i na 19. století alternativní vize světa. Svět je jako vejce a uprostřed dutiny je Slunce, Měsíc, planety, a hvězdy. Slupka vesmírného vejce měla být 100 mil silná a složená ze sedmnácti vrstev. Vně je jen prázdno. Slunce je napůl světlé, napůl tmavé, takže při otáčení kolem osy vytváří den a noc, zatímco Měsíc byl vlastně odrazem Země na tmavé sluneční straně.

Další bod Teedovo učení “teokrasie” spočíval v představě, že — podobně jako fénix — člověk může působením “elektromagnetického spalování” své fyzické tělo obnovit a tak reinkarnovat. Po Teedově smrti jej jeho následovníci položili na stůl, připnuli nějaký zdroj elektromagnetického záření a čekali, až se prorok znovu probudí jako někdo jiný. Teprve když byl prorok cítit venku před budovou, místní úřady zasáhly a nařídily jeho uložení do hrobu.

Edmund Halley (1656–1742), druhý královský astronom usoudil v roce 1692, že Země má 500 mil silnou kůru, pod níž se skrývají dvě vnitřní sféry velikosti Marsu a Venuše. V dutině druhé sféry je vnitřní jádro velikosti Merkuru. Všechny sféry měly být obydleny. Protože bylo divné, že by život existoval v naprosté tmě, Halley přišel s myšlenkou, že atmosféra mezi jednotlivými sférami září sama od sebe. Když roku 1716 spatřil polární záři nepochyboval o tom, že viděl únik této atmosféry z nitra Země. A protože věděl, že naše planeta je na pólech zploštělá, bylo jisté, že právě tam je zemská kůra tenčí a tudíž únik plynů pravděpodobný.

“Povídka Příběhy Arthura Gordona Pyma byla původně uveřejněna v roce 1831 a teprve po mnoha letech jsem se obeznámil s mapami zeměpisce Merkatora, na kterých je oceán zakreslen tak, že čtyřmi rameny proniká do útrob země a ty jej pohlcují. Pól sám je znázorněn černým útesem, který strmí do značné výše”. Edgar Allan Poe

_“Naši loď teď obklopuje černá tma věčné noci a chaos vod bez pěny, ale jen míli po obou stranách mohu občas nezřetelně spatřit hrozivé valy ledu, jež strmí do pusté oblohy jako zdi vesmíru. Plujeme v proudu, jestli tak mohu nazvat lavinu vod, která hučí a ječí podél bílého ledu a burácí směrem k jihu rychlostí zběsilého vodopádu. Snad nás tento proud unáší přímo k jižnímu pólu. Zatím nám vítr stále duje do zad, a protože máme stožáry plné plachet, celá loď se chvílemi doslova vznáší z vln. Ó hrůzo hrůzoucí! Napravo i nalevo se náhle otevírá led a my se teď závratně otáčíme v nesmírných soustředných kruzích po okraji gigantického amfiteátru, jehož stěny se pnou a ztrácejí ve tmě a dálce. Kruhy se rychle zmenšují – řítíme se šíleně do propastného víru a uprostřed řevu a hukotu a burácení oceánu a bouře se loď kymácí – ó Bože! – _a klesá!”

Edgar Allan Poe: Sestup do Maelstromu (1841):

9. března. Hustá popelavá hmota pršela kolem nás bez ustání. Pruh páry na jihu se velkolepě vzepjal a zvolna nabýval určitějších obrysů. Nedovedu to přirovnat k ničemu jinému než k nezměrnému vodopádu, který se tiše valí do moře z jakéhosi nesmírného, dálného valu v nebi. Po celé šíři jižního obzoru se před námi teď rozprostřela gigantická opona. Nic se z těch končin neozývá.

21. března. Nad námi se vznáší chmurná tma – ale z mléčných hlubin oceánu stoupá světelná záře a oblévá boky naší lodi. Jsme bezmála zaváti bílou popelavou prškou a ženeme se stále rychleji. Občas vpředu zahlédnu široké, zející průrvy, a v nitru těch jícnů se chaoticky kmitají nejasné obrazy. Valí se odtud mocný, i když neslyšný vítr, a v letu rozrývá planoucí oceán.

22. března. Tma podstatně zhoustla. Zmírňuje ji jen voda zářící odleskem bělostné opony před námi. Z prostorů za tímto mlžným závojem přilétají teď neustále hejna obrovitých, sinavě bílých ptáků, a jak nám mizejí z očí, slyšíme je křičet — a je to ono věčné Tekeli-li!

A pak už jsme se vřítili do náruče kataraktu, v němž se dokořán otevřel jícen. Ale tu se před námi vztyčila zahalená lidská postava, daleko větší a mohutnější než kterýkoli tvor přebývající mezi lidmi. A barva pleti této postavy byla čirá, sněhová běl. ** Edgar Allan Poe: Příběhy Arthura Gordona Pyma, **1838, překlad Josef Schwarz