Klasifikace

Article

Umělec

Martin Lauer

Ticho je jeden z ukázů, kterého se nám v městském prostoru dnešní doby zamořeném všudypřítomným hlukem dostává čím dál méně a méně. Žijeme v době, která se vyznačuje neustálým, frenetickým pohybem a jedním z jeho mnoha negativních dopadů je i to, že jsme vystaveni ustavičně proudícím vzájemně se překrývajícím zvukovým událostem o nepříliš valné informační kvalitě.

 

Jen se zkuste zastavit na rušné ulici během dopravní špičky a zapříst rozhovor s osobou stojící jen v metrové vzdálenosti od vás. Pokud dramaticky nezvýšíte hlas, neuslyšíte ani slovo z toho, co vám bude tato osoba říkat. A vzhledem k tomu, že naše zvukové prostředí již bylo úspěšně kolonizováno všemožnými zařízeními vytvářejícími hluk, které dnes a denně používáme, zdá se, že od hluku není úniku. I zvukové krajině venkova, která se původně vyznačovala tichem a klidem, dnes dominuje kravál sekaček na trávu, cirkulárek, čtyřkolek a terénních motorek a nyní i bzučení nejčerstvějších narušitelů našich zvukových krajin, dronů.

Časy se mění a s nimi se mění i naše zvukové prostředí. Ve svém počátečním díle zasvěceném zvukové ekologii, The New Soundscape, Raymond Murray Schafer prohlašuje, že v naší minulosti bylo ticho vysoce ceněným privilegiem, o které jsme nyní postupně připravováni:

V minulosti existovala útočiště ticha, kam se každý, kdo trpěl zvukovým vyčerpáním, mohl uchýlit za účelem duševního odpočinku. Mohla se nacházet v lesích, uprostřed moře či na zasněžené horské stráni v zimě. Zde se každý mohl zahledět na noční oblohu nebo pozorovat neslyšné plachtění ptactva a užívat si klidu.

Panovalo přesvĕdčení, že každá lidská bytost má nezcizitelné právo na ticho a klid. Byl to významný článek v nepsaném kodexu lidských práv.

Uvědomíme-li si nápor decibelů, které na nás v dnešní době každodenně útočí ze všech stran, může nám toto Schaferovo pojednání připadat jako smyšlená pohádka z pradávných časů. Můžete sice namítat, že procházka lesem, únik do přírody nebo vysokohorská túra vám jednoduše poskytne zvukové prostředí bez hluku a zprostředkuje vám tak uspokojující klid duše, který tu Schafer tak idealisticky vykresluje. A nejspíš byste měli i pravdu, že hladina hluku vytvářeného člověkem na těchto místech bude vskutku podstatně nižší. Nicméně, nevzali byste si snad s sebou na tuto cestu mobilní telefon, sluchátka, možná i reproduktor s připojením bluetooth? Nevydali byste se na tato místa se svou nejbližší osobou, rodinou nebo ve společností přátel? A nedopravili byste se tam autem nebo jiným „hlučným“ dopravním prostředkem?

Snažím se jen poukázat na to, že k tomu, abychom se osvobodili od hluku (což platí nejen o hluku, ale i o všech zásazích narušujících běh našich myšlenek zvnějšku), si musíme uvědomit podstatnou skutečnost, a to sice, že my, společně s našimi výtvory, jsme hlavními producenty hluku na této planetě. Schafer, zakladatel organizace World Soundscape Project a průkopník zvukové ekologie, jenž zasvětil většinu svého profesního života „ztišování světa“ a snižování hluku, tvrdí, že průmyslová revoluce započala – jako ostatně ve všech sférách lidské aktivity – i zásadní posun ve zvukové historii naší planety, jenž měl za následek radikální změnu zvukových krajin světa a jenž způsobil dramatický nárůst v úrovni okolního hluku. Ve své studii zvukového prostředí města s názvem „Soundscape“ J.Douglas Porteous a Jane F. Mastinová shrnují stav kvality smyslových počinů obyvatel městského prostředí velice nápaditým způsobem a upozorňují na to, že smyslová zkušenost obyvatel měst je značně narušena, následkem čehož tito trpí spíše zhoršením než zlepšením kvality života:

Člověk žijící ve městě obývá prostředí vyznačující se čím dál častěji přesyceností smyslových vjemů, k níž silně přispívá svým sklonem k využívání nejnovějších zařízení a technologií. Z perspektivy smyslové percepce je toto prostředí ve skutečnosti prostředím strádání. Zásahy do panoramat, zápach smogu a překrývání ústředních zvuků města čím dál tím více odepírá obyvatelům měst kvalitní zrakové, sluchové a čichové zkušenosti.

Tudíž, navzdory tomu, že žijeme v době, která se vyznačuje vysoce pokročilými, neboli hi-fi prostředky zvukové reprodukce, jsme své zvukové prostředí postupně degradovali na velice nízkou, lo-fi, úroveň, jež se vyznačuje tím, že v ní jsou „jednotlivé akustické signály zastřeny v důsledku přesyceného soužití zvuků“,  čímž jsme z něho prakticky učinili „splašky zvuku“. A vzhledem k tomu, že každý čin – byť i ten nejzanedbatelnější pohyb – vytváří zvuk, je nasnadě, že bez zpomalení našeho tempa a vzdání se některých svých hlasitějších přístrojů, stěží dosáhneme jakéhokoliv znatelného zlepšení našeho zvukového prostředí.

Jeden den ticha

Nyepi, neboli den ticha, je jeden z nejvýznamnějších svátků na Bali. Jedná se o den, který svým způsobem paradoxně vyniká tím, že se při něm nic moc neděje - tedy kromě klidu a nečinnosti, které se v tento den rozhostí na ostrově a zahalí ho do temnoty a ticha. V tento první den nového roku podle lunárního kalendáře Saka, který letos vyšel na 17. března, platil pro všechny osoby nacházející se na ostrově od 6 hodiny ranní po 24 hodin zákaz cestování, práce, svícení, jakož i oddávání se zábavě a ti zbožnější si dokonce odepřeli i jídlo a pití. Namísto toho, aby se oddávali těmto světským potěšením mají Balijci tento den zasvětit meditaci, sebereflexi a postění se. Jako každý rok byly všechny obchody, letiště i orgány státní správy, samozřejmě s výjimkou nemocnic, zavřené a ulice zcela vylidněné – až na členy sborů Pecalang (pomáhajících při organizaci náboženských obřadů), kteří dohlížejí na to, že jsou výše zmíněné zákazy dodržovány, a  to i turisty). Kromě toho, bylo letos na Bali schváleno nařízení, které přikazovalo poskytovatelům internetu pozastavit na Nyepi své služby, aby se zamezilo tomu, že budou Balijci ze svého duševního rozpoložení vyrušováni nebo budou utíkat do digitálních a virtuálních světů.

Mezi zákazy, které mají být dodržovány na Nyepi se řadí Amati geni, zakazující zapalování ohně a používání světla, včetně využívání elektřiny, Amati karya, zakazující práci, Amati lelunganan, což je zákaz cestování a Amati lelanguan nařizující půst a zakazující požitky a zábavu. Samozřejmě ne všichni Balijci dodržují všechny tyto zákazy, ale vycházení, svícení a hlasitých projevů se snaží vyvarovat většina. Na druhé straně, zbožnější Balijci se letos ocitli v obtížné situaci, jelikož se v důsledku překrývání dvou kalendářů tentýž den, kdy nastalo Nyepi, slavil i další hinduistický svátek Saraswati, při němž hinduisté vyrážejí do chrámů, kde se modlí k bohyni moudrosti a zdobí své knihy obětinami, což jsou aktivity, kterým by se na Nyepi neměli oddávat. A na rozdíl od ostatních hinduistických svátků a náboženských obřadů, které se slaví téměř výhradně jen uvnitř hindusitických komunit, musí být nařízení platná na Nyepi dodržována všemi, jež se v tu dobu na ostrově nacházejí, což nabízí i návštěvníkům ostrova příležitost zažít jedinečný rituál askeze na vlastní kůži.

Utopie ticha

Ostatně, je to právě v utopických „kapsách“ radikálně proměněné každodenní reality – ať už se vyznačují nečinností či jakoukoliv neobvyklou aktivitou, které dočasně zvrátí zavedenou normalitu – s níž jsme konfrontování v rámci reflexe arbitrárnosti a strojenosti naší každodenní reality. Dochází nám, jak neautentické je naše každodenní chování – lze říci, že namísto žití naši každodenní reality, ji spíše hrajeme bez toho, abychom si toho byli vědomi. Není divu, že tato vysoce strojená, sociálně konstruovaná povaha toho, co dnes nazýváme realita, se stala ohniskem zájmu mnoha předních filozofů, sociologů a antropologů 20. století, včetně Theodora Adorna, Michela Foucaulta, Jeana Baudrillarda a mnoha dalších.

Kanadský sociolog Erving Goffman, jenž se věnoval podrobnému studiu performativativních prvků našeho chování, se ve své knize Všichni hrajeme divadlo: sebeprezentace v každodenním životě otevřeně hlásí k této teorii sociální konstrukce reality:

Tou měrou, jakou představení zvýrazňuje všeobecně a oficiálně přijímané hodnoty společnosti, v níž je předváděno, na něj můžeme pohlížet podobně jako Durkheim a Radcliffe-Brown, tedy jako na obřad – jako na expresivní oživení a opětovné potvrzení morálních hodnot společnosti. Navíc nakolik bude výrazový trend představení akceptován jako skutečnost, natolik trend, přijímaný momentálně jako skutečnost, přebere některé rysy oslavy. Zavřít se ve svém pokoji, zatímco v domě probíhá večírek, nebo zůstat v jiné místnosti, než v jaké odborník řeší problém svého klienta, znamená vyhýbat se místu, kde se odehrává skutečnost. Svět je doopravdy jedna velká svatba.

Goffman dále rozpracoval svou domněnku, že všechny naše interakce s ostatními jsou v zásadě mikropředstavení, která předvádíme pro sebe a pro své “diváky”, při nichž přizpůsobujeme své identity konkrétním společenským situacím a specifickému kontextu:

Zkoumáme-li skupinu nebo třídu, zjistíme, že její členové vkládají svou osobnost přednostně do některých úloh a na ostatní kladou podstatně menší důraz. Proto například intelektuál nijak netouží okázale vystupovat na ulici, v obchodě nebo doma, ale ve společnosti, kde uplatní své prokazatelné profesní schopnosti, si dá velmi záležet na tom, aby je předvedl působivě.

Bylo by ovšem mylné předpokládat, že bychom vždy jednali v souladu s očekáváním našich obecenstev a nepokoušeli se s nimi manipulovat a naklánět si je na svou stranu. Jak tvrdí Goffman:„Když se jednotlivec ocitne v přítomnosti ostatních, vědomě i bezděčně předkládá definici situace, jejíž důležitou součástí je jeho pojetí sebe sama.“ Jednotlivec tedy musí zaktivizovat všechny své dovednosti klamu, aby představil ostatním svou „fasádu“, respektive obraz sebe sama, pomocí něhož se snaží umocnit dojmy, které se snaží v ostatních vyvolat. Konec konců, existuje nesčetné množství motivací a situací, které nás mohou přimět hrát konkrétní roli: „Když se proto jednotlivec ocitne v přítomnosti druhých, bude mít patrně důvod, aby mobilizoval svou aktivitu, jíž chce v ostatních vzbudit kýžený dojem.“

Avšak, pokud jsme odhodlaní předvádět především ty role, při nichž můžeme v konkrétních situacích prosazovat své osobní zájmy, jak tvrdí Goffman, co nám přináší účast na rituálech a společensky významných událostech, při nichž jsou naše role předem z velké části určené a prakticky neměnné? A navíc, jaký můžeme mít prospěch z předvádění pasivních rolí, resp. „negativních rolí“ – které od nás vyžadují, abychom naprosto ustali v hraní rolí nebo naopak hráli jen „za účelem hraní“ jako je tomu právě v den Nyepi?

Ve snaze zodpovědět tyto otázky nám může posloužit koncept „liminality“ v pojetí amerického antropologa Victora Turnera využitý v jeho studii rituálů a sociálních dramat z perspektivy představení. Turner využívá pojem liminality nebo liminální fáze ve své knize Anthropology of Performance k popisu dynamického stavu vztahů ve společnosti během rituálů a sociálních dramat, při nichž společenské procesy ztrácejí půdu pod nohama a své zavedené funkce ve struktuře společnosti a mohou být volně přetvářeny a přeorganizovány. Ve své knize Revelation and Divination in Ndembu Ritual analyzující rituály afrického kmene Ndembu Turner prohlašuje, že v liminálním stavu „se všechny společenské statusy, role a pravidla vzájemně vyruší a ponechávají liminální prostor, který zároveň představuje čirý akt a čirou potencialitou: nulu, která je vším.“

A vskutku, pokud tuto definici liminálního prostoru vztáhneme na nevšední úkazy svátku Nyepi, zjistíme, že ticho představuje velice příhodnou podmínku této čiré potenciality a svým způsobem je právě tou nulou, která je vším. Pokud se totiž pokusíme ticho pojmout nikoliv pouze jako absenci zvuku (která může být vždy jen hypotetická), ale spíše z Cageovského pohledu jako rovinu slyšitelných událostí, na níž mohou být realizovány všechny myslitelné zvuky, dojdeme ke zjištění, že ticho nám dodává schopnost nejvíce intenzivně a autenticky naslouchat všem zvukům, které se mohou vyskytnout v našem okolí.

Navíc, po dobu, kdy účastníci rituálu obývají liminální prostor, nejsou přítomni „ani zde ani tam; nacházejí se v meziprostoru, kdesi uprostřed pozic, které jim jsou přisouzeny a vymezeny právem, tradicí, konvencemi a obřady.“ Tato pozice značí teritorium, v němž je „vlastní já zbaveno břemena identity a vystaveno nejintenzivnější sebereflexi.“ A sebereflexe, spolu s meditováním a modlením jsou právě ty aktivity, kterým by se lidé podle tradice měli na Nyepi věnovat. Přikázané ticho by mělo sloužit jako nepostradatelné pozadí pro tuto sebereflexi, jakož i jako prostředek k eliminaci jakýchkoliv zvukových projevů, které by mohly odvádět naši pozornost.

Očista smyslů

Nyepi ovšem není prostě jen jeden tichý den vklíněný mezi dva obyčejné dny – je to tichý den, který nastává po velice hlasitém dni, a právě díky tomu nabývá svého významu. Nyepi představuje závěrečnou, usmiřující a ozdravnou fázi oslav balijského nového roku. Ty začínají očistným obřadem Melasti, který se slaví dva, tři nebo čtyři dny před Nyepi a při němž se hinduistické komunity celých vesnic vydávají na pláže nebo k pramenům řek (zdrojům svěcené vody zvané tirtha) a přinášejí s sebou posvátné předměty jako sošky bohů Pratima, loutky zvané Wayang a masky čarodějnice Rangdy nebo draka Baronga, které mají být očištěny. Poté se společně modlí k božstvům dobra a zahrnují je obětními dary a k ukojení božstev zla obětují drobná hospodářská zvířata.

Je to však v předvečer Nyepi, kdy se na ostrově rozhostí pravá slavnostní atmosféra. Všichni vyrážejí do ulic, aby se zúčastnili průvodů Pengerupukan, na nichž se předvádějí Ogoh-ogoh, obrovské figuríny démonů vysoké několik metrů vyrobené z polystyrénu a jiných materiálů, jejichž tvorbou a zdobením strávili místní několik posledních měsíců. Průvody Ogoh-ogoh si to neochvějně razí ulicemi a jsou přitom doprovázeny pochodovými kapelami nazývanými Gamelan beleganjur, jež hrají neuvěřitelně hlasitou, rychlou a rytmickou hudbu vynikající vzájemně se proplétajícími a silně akcentovanými rytmy vytvářenými pronikavými činely ceng-ceng, pulzujícími gongy, bubny kendang a ostatními více či méně jednoduše přenosnými nástroji.

Zvuková ukázka: Pengerupukan at Mertasari Beach, Sanur : mp3

V minulosti se po průvodu figuríny Ogoh-ogoh celé spálily, aby se zahnali zlí duchové, kteří byli hraním hlasité hudby a pochodováním při průvodu obřími figurínami vstřebány. Přikázané ticho a zákaz svícení na Nyepi je poté vysvětlován snahou oklamat démony, aby si mysleli, že na Bali nikdo není a již se sem nevrátili. Nicméně, toto je jen jedno z mnoha vysvětlení významu tohoto rituálu a zdá se, že v interpretaci aktu pálení Ogoh-ogoh – ostatně jako v mnoha ostatních případech svátků a rituálů na Bali – nepanuje univerzální shoda. Každopádně, výroba Ogoh-ogoh si vyžaduje značné úsilí a nemalé finanční náklady pro každou místní komunitu, reprezentovanou tzv. Banjary, mikrojednotkami samosprávy v obcích, které sponzorují jejich výrobu a na jejichž půdě jsou figuríny Ogoh-ogoh před a po průvodu hrdě vystavovány, a tudíž většina Banjarů upustila od zvyku jejich pálení a pokouší se je prodat a pokrýt tak alespoň část vynaložených nákladů.

Nicméně, pokud přijmeme metaforu přetvoření hlasitých zvuků do síly prodchnuté zlými duchy, uvědomíme si plně protikladné pozitivní aspekty předepsaného ticha na Nyepi. Když se liminalita oslav a hlasitých projevů, která směřuje k maximální intenzitě a nasycenosti zvukovými událostmi, přesune do liminality ticha, vstupujeme do vskutku jedinečné sféry vnímání. Když se člověk probudí v den Nyepi do již rozehrané symfonie zvuků ptactva, žab, gekonů, hmyzu a ostatních aktivních či pasivních zvukových účastníků biofonie a geofonie bez obvyklého hlomozu motorek a aut, který tyto zvuky ve zvukové krajině města úspěšně překrývá, může zažít výjimečnou jednotu se vším živým a čirou krásu čišící z harmonie a rovnováhy, která v tu chvíli vyzařuje z okolního prostředí.

Zvuková ukázka: Nyepi, morning : mp3

Zaposlouchat se do „symfonie světa“, jak souzvuky našeho zvukové prostředí trefně označuje Schafer, však zdaleka nebude prioritou nás všech. Hlavní překážka, kterou musí překonat veškerá opatření na snižování hluku a kroky usilující o zlepšování našich zvukových krajin, je stále nezájem lidí o zvukové prostředí, v němž žijí. Pokud nejsou vystaveni nesnesitelným a nervy drásajícím úrovním hluku, snesou lidé téměř jakýkoliv rušivý zvuk, přestože otevřeně uznají, že je tento hluk obtěžuje. Jak dokládají Porteous a Mastinová v již zmíněné, často citované studii městských zvukových krajin „Soundscape“ realizované jak z objektivní perspektivy odborníků, tak subjektivního pohledu nezaujatých posluchačů, určité rysy konkrétní zvukové krajiny, jako například zvukové dominanty nebo zvuky biofonie, které by odborníci vnímali jako „stojící za poslech“,  jsou ignorovány nebo dokonce odsuzovány, zatímco ty zvuky, které by odborníci považovali za rušivé nebo negativní, jsou obyvateli žijícími v městských zvukových krajinách tolerovány. A přestože žádného čtenáře tohoto článku nepřekvapí, že zrak stále zaujímá první pozici mezi našimi smysly a že naslouchání zvukům našeho prostředí nadále zůstává především okrajovým zájmem, kterému se věnuje hrstka akademiků, umělců a odborníků, je potěšující, že nadšenců poslouchání zvukových krajin přibývá. A to nám může dodat naději pro zlepšení naší schopnosti více si svého zvukového prostředí do budoucna vážit.

Jako den, který se liší od všech ostatních, nese Nyepi hluboké poselství nejen pro hinduisty na Bali, ale pro celé lidstvo. Tím, že nás vybízí k eliminaci hluku, vizuálního smogu a ostatních negativních vlivů na naše prostředí nás obecně vyzývá k respektování životního prostředí a umožňuje nám navázat primární a přímější vztah s naším okolím, třebaže jen na jeden den. Nechť nás tento den inspiruje svým poselstvím a veškerou svou silou i po zbývajících 364 dní v roce, nutí nás více si uvědomovat své zvukové „stopy“ v každodenním životě a připomíná nám potřebu je omezovat.

Zvuková ukázka: Nyepi, evening, roof and wind : mp3


Citovaná literatura

Goffman, Erwing. Všichni hrajeme divadlo: sebeprezentace v každodenním životě. Praha: Ypsilon, 1999.

Schafer, Raymond Murray. The New Soundscape: A Handbook for the Modern Music Teacher. Scarborough: BMI Limited, 1969.

Schafer, Raymond Murray. The Soundscape: Our Sonic Environment and the Tuning of the World. Rochester: Destiny Books, 1994.

Porteous, J. Douglas, Mastin, J. F. Soundscape: Journal of Architectural and Planning Research, 2(3).1985.

Turner, Victor. Revelation and Divination in Ndembu Ritual. London: Cornell University Press, 1975.

Turner, Victor. The Anthropology of Performance. New York: PAJ Publications, 1986.

Fotograf: Martin Lauer Fotograf: Martin Lauer Fotograf: Martin Lauer Fotograf: Martin Lauer Fotograf: Martin Lauer Fotograf: Martin Lauer Fotograf: Martin Lauer Fotograf: Martin Lauer