Každopádně jsem se koncem června roku 1995 ocitl během festivalu Entartic Shelf v klášteře v Plasích. Nebyl jsem připraven tam něco dělat (ostatně jsem nebyl ani pozván), ale měl jsem zájem o pozvání na příští rok. Takže jsem se chtěl s Vojtěchovským setkat, abychom se poznali a abych se dozvěděl o tom místě a události víc. Nějakou dobu jsem bloumal po čtvercovém konventu, až jsem konečně Vojtěchovského potkal. Byl ochoten si se mnou promluvit, ale právě naléhavě hledal Martina Klappera (1). Abychom si mohli popovídat, musel jsem s ním tedy chodit a hledat Klappera. Protože mám astma, tak se mi při rychlé chůzi špatně dýchá a tedy i špatně mluví; rozhodně jsme chodili poměrně rychle. Mám 180 cm, ale Vojtěchovský je (nebo se mi alespoň tenkrát zdálo) ještě vyšší a má delší nohy. Nevzpomínám si, o čem jsme během těch 15-20 minut spolu mluvili, jen vím, že jsem se snažil, když jsme tak kráčeli po chodbách, nahoru a dolů po schodech, přes přilehlé pokoje, do další chodby, a na jiné schodiště, udržet tempo chůze. Všude jsme se ptali těch, co se kolem motali, jestli náhodou neviděli Martina Klappera, který prý měl právě do Plasů dorazit. Každopádně říkali že "tady před chvílí byl“, ale právě zmizel. 

Konvent v Plasích je velká několikapatrová čtvercová budova s velkým rajským dvorem uprostřed a se schodišti na protilehlých stranách. Teoreticky by dva lidé, kteří se vzájemně hledají mohli neustále chodit v kruzích a v různých patrech a nikdy se nesetkat. Mně to tak alepoň připadalo; nepamatuji si, jestli jsem si tehdy vzpoměl na Kafku, ale vzpoměl jsem si na něj teď, když toto píšu (2). V každém případě mi v určitém okamžiku našeho pátrání došlo, že situace je dost unikátní a - když jsem se snažil držet krok - abych se pobavil vymyslel jsem utajenou performanci. Performance (3), kterou jsem později nazval „Hledání Martina Klappera“, spočívala jednoduše v tom, že jsem se co nejpřesněji snažil opakovat Vojtěchovského chůzi: napodobit délku jeho kroku, jeho tempo, pauzy, občasné klopýtnutí při změně směru, když se objevila nová stopa. Šel jsem asi půl kroku za ním a trochu stranou, tak jako pes sleduje svého pána. Tato záměrná (i když naprosto hloupá) disciplína mč bavila, stejně jako vědomí, že to probíhá potají. Bavilo mne to, ale byla to dost námaha. Po 10-15 minutách mne to začalo trochu nudit, takže jsem se odpojil a skončil svoji utajenou performanci a šel dál sám.

Za chvíli jsem našel velkou místnost (tuším, že se jmenovala kaple sv. Řehoře (4), kde bylo křídlo a asi dvacet prázdných židlí. Byl to myslím Bösendorfer. V roce 1991 jsem si natáčel na walkmen, jak v Československu a Německu u přátel doma, i když nemám hudební vzdělání ani talent hraju na klavír. Dotýkal jsem se prsty kláves a improvizoval, pokoušel jsem se (asi jako Keith Jarrett, ale líp) najít melodickou linku nebo rytmický vzorec, který bych pak sledoval a rozvíjel bez špetky hudebního sluchu. Bavilo mě to a dokonce jsem si poslouchání některých vlastních nahrávek dost užíval.

Jakmile jsem tedy v "kapli svatého Řehoře“ v místnosti s velkolepým klenutým stropem a znělou akustikou našel to křídlo, vyhledal jsem Vojtěchovského a dostal od něho povolení si na něj soukromě trochu zahrát. Sedl jsem si za ten krásný nástroj, položil na desku walkman a začal svým obvyklým, nejistým způsobem hrát. Nádherná akustika způsobila, že i ty nejhůře zvolené tóny nezněly vlastně špatně. To mi pomalu začalo zvedat sebevědomí a nacházel jsem spíš příjemnější tóny, než jen ty nepovedené. Skoro vždycky při hraní držím nohu na pedálu, takže se jednotlivé tóny vrství. Akustika kaple zesílila jejich dozvuky a vrstvení a tím i dojem vznešenosti, který ještě víc polechtal moje ego. Moje hra mne uchvátila, zdálo se mi, že jaksi nepochopitelně a proti všemu očekávání volím ty „správné“ tóny místo obvyklých „nesprávných“. Hrál jsem velkolepě a zasněně asi patnáct minut, což na mě byla dost dlouhá doba. Než jsem se stačil vnořit do soukromého vnitřního blaha, které ve mně mé hraní vyvolalo, MÍSTNOST najednou propukla v aplaus! Vyděšeně jsem se otočil a místnost byla PLNÁ TLESKAJÍCÍCH posluchačů! Cítli jsem se zahanbeně a trapně! Chvíli mi to trvalo, než jsem si uvědomil, co se vlastně stalo: lidé venku na chodbách mě slyšeli hrát a předpokládali, že to hraní patří do festivalového programu, tiše vstoupili a usadili se na připravené židle. Tak potichu, že jsem vůbec nezaznamenal, že nejsem v kapli sám. Byl to velice nepříjemný poict, protože situace mne vyvedla ze soukromého prostoru, který jsem si užíval a dostal jsem se do nepříjemných souvislostí veřejného prostoru. Publikum dlouho tleskalo a vyžadovalo abych hrál dál. Tady přichází druhá a nejhorší část celého příběhu; nepamatuji si, jestli jsem jim vyhověl. Doufám že ne, protože by to bylo bylo blíž tomu, co jsem měl původně na mysli: hrát jen pro sebe, pro vlastní potěšení. Ale právě teď si představuji situaci: ocitl jsem se před třiceti nadšenými posluchači, kteří vyžadují, abych hrál dál. Odmítnout je by bylo nepatřičné, ne-li přímo neslušné.

Moje paměť je však prázdná a nikdy se asi nedozvím jak to dopadlo. Protože jakmile jsem to všechno měl konečně za mnou, tak jsem se podíval na ten kazetový rekordér. A zjistil jsem další nejhorší část příběhu! Nezmáčknul jsem vůbec tlačítko nahrávání, takže moje nejvelkolepější sonáta (a její možný přídavek) byla navždy ztracena."
Scott MacLeod, Oakland, leden 2023

<sub>1. V mé paměti byl Martin Klapper holandský bubeník a teprve průzkum, který jsem při dokončení tohoto příběhu podnikl, ukázal, že Martin Klapper je vlastně český filmař a hráč na saxofon a že to byl vlastně Klapperův spolupracovník Raymond Strid, který je bubeník. Ale je to vlastně Švéd a ne Holanďan.
2. Franz Kafka, Popis jednoho zápasu - novely, črty, aforismy z pozůstalosti, Odeon | 1968.
3. Při psaní tohoto textu jsem vytvořil překlep, který asi budu v budoucnu používat: „poorformance“
4. Pravděpodobně se naprosto mýlím v názvu místnosti. (pozn. překladatele: byla to ve skutečnosti kaple sv. Bernarda)</sub>

ARTIST STATEMENT
Vytvářím situace, kde mohou materiály a procesy „zůstat sami sebou“, tedy bez očekávání nebo konvencí. Nalezené předměty, jako plachetnice, překonfigurované terče, fiktivní muzea a další experimenty vykazují kvality řemesla i nehody, vysokou tragédii a nízkou komedii, fascinující tajemno i znepokojivou podobnost. Rozebírám věci a dávám je zase „špatným“ způsobem dohromady, abych ukázal, kde se překrývají a kde se protínají hranice emocí, síly, jazyka a pedagogiky, i když naprosto netvrdím, že to je to, čím se zabývám. Moje nejlepší díla vzdorují vizuálnímu a kognitivnímu rozlišení, nacházejí se v prostoru mezi reprezentací a abstrakcí, přičemž i když se jim nevzdávají, odkazují na obojí.

Scott MacLeod od roku 1979 prezentuje živou, časovou, konceptuální a statickou práci v oblasti San Francisco Bay Area a v mezinárodním kontextu. Jeho instalace, obrazy a sochy byly vystavovány v oblasti Bay Area v galeriích jako je Southern Exposure, The Lab, George Lawson Gallery , a SFMOMA i mezinárodně v České republice, Belgii, Anglii, Itálii a Německu. Mezi ocenění za výtvarné umění patří cena Adaline Kent Award od San Francisco Art Institute (2000) a cena Wallace Alexander Gerbode Visual Arts Award (2001). Jeho beletrie, poezie, divadlo a kritické texty byly publikovány v USA i v zahraničí a koprodukoval několik mezinárodních projektů kulturní výměny mezi USA, Francií, Sovětským svazem a Československem. Scott žije v Oaklandu v Kalifornii.

scott-macleod-fo7l.squarespace.com