Klasifikace

ArticleVenue

Projekt

Bart Society

Místo

Bart Society

S Tomášem Kaiserem, předsedou spolku Bart, jsme se sešli začátkem října na 15. ročníku Slavností jablek „na vrchu i úpatí Krasíkova“ v Plzeňském kraji. Místo konání slavnosti bylo zjevné už zdálky, úpatí kopce (skrývajícího se za stromy na vrcholku zříceniny hradu) bylo obsypané auty – návštěvníků zde bylo několik tisíc. Přímo pod hradem měl spolek Bart benefiční stánek s pečivem a kávou (a na jiných místech ještě dva další); výtěžek z prodeje je určen na spolkové aktivity.

 

Bart byl založen v roce 2000 za účelem shromáždit prostředky na rekonstrukci varhan v úterském kostele a zpočátku měl šest členů. Když byl v roce 2011 účel splněn a varhany opraveny – což se podařilo díky příspěvkům jednotlivců i grantu z Norských fondů - , přemýšleli nad dalším smyslem činnosti. V roce 2015 nabídli členství dalším příznivcům a spolek se rozrostl na členů dvacet, napůl místních, napůl třeba z Prahy či Plzně. Brzy poté koupili rozpadající se dům Na Růžku, zvaný také Turbovna, na úterském náměstí.

Úterý působí na první pohled jako malebné městečko, leží ve zvlněné krajině Tepelské vrchoviny a jeho centrum tvoří rozlehlé a celkem dobře zachovalé hrázděné domy. Ovšem trochu prázdně, jak je pro sudetské krajiny typické. Jeden z domů na náměstí je nyní bez střechy, stojí na něm transparent s nápisem Jsem na spadnutí a číslem sbírkového účtu. Dům koupili v exekuční dražbě na poslední chvíli, za necelých 400 tisíc. „Jedna část domu se začala hroutit, takže bylo jasné, že jestli se má zachránit, je opravdu nejvyšší čas. Že by náměstí úterské, takové malebné, přišlo o tenhleten dům, který tvoří celou jednu stranu, je úplně nepředstavitelné. Že by tam bylo prázdné místo.“ Vysvětluje Tomáš Kaiser hlavní důvod, který vedl k jeho koupi. Také cítili, že by náměstí potřebovalo trochu oživit. „Protože ono je sice pěkné, jsou tam opravené památky, barokní domy, ale neodehrává se tam žádný společenský život. Chtěli jsme přispět k tomu, aby se místo oživilo, aby se otevřelo, aby se lidé mohli přirozeně setkávat.“ Až opraví střechu, tak se v příštím roce chtějí pustit do budování kavárny a komunitního centra, na půdě by v budoucnu měl vzniknout prostor pro ubytování, využitelný třeba i pro rezidenční pobyty pro umělce.

Kromě starosti o Turbovnu pořádá spolek akce, které s domem tak či onak souvisejí, dělají projektu jeho záchrany propagaci, ale zároveň sbližují místní obyvatele. Jsou to dobročinné koncerty, výjezdí kavárny jako ta na jablečných slavnostech. Letos podruhé pořádali festival tvořivosti a řemesel pro děti, nazvaný B-Art: „Po Úterý jsou v různých domech dílničky, někde se tiskne na tašky, někde maluje na keramiku, děti si můžou poslechnout varhany a třeba si i zahrát, věci, které v tom Úterý nějak jsou, nebo které se tam přivezou, jako dílna drátenice, letos tam byla výroba skleněných korálků. Potom zase improvizovaná kavárna u kostela a odpoledne jazzík.“ Také se připojují k akci Evropský den sousedů, což je další příležitost k setkání a posezení: „Myšlenka je taková, že sousedi pro ty svoje sousedy něco uvaří nebo upečou, sejdou se v nějakém veřejném prostoru, společně tam sedí a povídají si.“ Dvakrát v roce je v obci tradiční jarmark, při letním pořádá spolek výstavu obrazů či fotek, při zimním koncert. Občas vydávají kalendáře se starými fotkami Úterý, v roce 2014 vydali z němčiny přeložený životopis nejslavnějšího úterského rodáka, opata Karla Reitenbergera, zakladatele Mariánských Lázní. V návaznosti na opravu varhan probíhá každoroční letní Mistrovský varhanní kurz pro studenty středních a vysokých hudebních škol se zahraničním lektorem. „Výuka je v kostele, na jídlo chodí do hospody, bydlí v penzionu, je to takové celé místní, což je fajn a přinese to nějaké peníze do vesnice.“

Jak uvádí Tomáš Kaiser, důležité pro pochopení prostředí je znát místní příběhy. „To, že je ta vesnice na pohled pěkná, má hlubší roviny, které jsou problematičtější. Do války, posledních několik set let, zde bylo německé osídlení a kultura. To se po válce změnilo, všichni Němci byli odsunutí a s nimi byly odsunuté i jejich příběhy, místní jména. Když člověk ty příběhy nezná, je pro něj krajina bezejmenná. To, že příběhy poznává, je způsob, jak navázat na minulost, jinak je trošku host v zemi, která sice není cizí, ale není tak úplně jeho.“

Lenka Dolanová

 (2017)  (2017)  (2017)