Text byl přednesen 22. září, 2017 v rámci Soundworms Ecology Gathering.
ko kaplje noči za zmeraj potonejo senco spanja |
když kapky noci splynou navždy se stínem spánku |
Kamkoliv se vydám, hledám řeku. Pak jdu, poslouchám ji a také nahrávám její zvuk. Občas potkám zeď (nedávno například ve Vídni u řeky Vídeňky). Řekám a zdem věnují jak kdysi i dneska lidé hodně času a hodně energie. Jakkoliv se může zdát řeka být ohraničená a ochočená, má v sobě tekoucí voda vždy několik kapek dystopie (neznáma, nebezpečí, proměnných sil. Vlastně bývá dost těžké její řečiště předvídat a kontrolovat). V kontextu našeho setkání lze říct, že řeky jsou příkladem „staré přírody“. I když mohly být jejich řečiště lidským zásahem poznamenány, pořád v sobě tu „starou přírodu“ nesou.
Řeky. Voda je pro všechny živé bytosti nejdůležitější látkou; je důležitější, než svoboda. Soukromé, korporátní vlastnění vody ohlašuje konec epochy člověka jako svobodného tvora – lidská těla se ze tří čtvrtin skládají z vody – nejsme tedy jako voda, my jsme voda. Privatizace vodních zdrojů s sebou přímo přináší privatizaci všech bytostí, včetně lidí.
Řeky. Tekoucí voda bystří sluch, ale také ho dovede zmást; způsobuje „slyšiny“ – halucinace, probouzí tělesnou (i duševní) paměť.
Během posledního zvukového díla Flux hortus (paradise#1) jsem se vrátila k tématu Ráje. Na začátku byl Flux hortus zvuková, vodní zahrada, kniha tkvící v bezčasí prostoru, knihovna řek. Dílo původně vzniklo pro poslouchání při chůzi (s využitím aplikace pro mobilní telefony na radiu aporee.org:::), ale nakonec se proměnila do zvukové, poetické, kosmické zahrady. Začala jsem přitom myslet na to, jak by asi mohl Ráj znít.
Ráj (slovanská obdoba řeckého paradeisos s kořeny v perském pairidaeza, _tj. „ohrada“) v sobě nese prvek uzavřenosti – kus země je ohrazen pro nějaký užitek, například pro lov, či pro zavodňování suchých oblastí ve staré Persii. Svou odděleností od „nebezpečné přírody“ lze koncept „ráje“ považovat za jistou formu experimentu, zkoumající možnosti soužití lidí, zvířat, rostlin a vody. To, co dnes známe jako klasickou „Rajskou zahradu“ je typ staré perské obory čtvercového půdorysu s vodou, fontánou a stromem uprostřed.
Jednu z asi nejzvrhlejších kosmických zahrad v dějinách lidstva najdeme v koncentračním táboře Osvětim-Brzezinka. Ta zahrada byla kousek od vchodu do plynových komor a lidé před svou poslední cestou procházeli touto zhmotněnou esencí západní estetiky. Taková rajská zahrada smrti předpovídá konec antropocentrického cynismu.
Jiné podobenství najdeme v ohrazených řekách: na plotech lemujících slovinské pohraniční řeky se třpytí natažený žiletkový drát. Je tam kvůli bezpečnosti, aby chránil naši národní zahradu. Po dvou letech okolní vegetace většinu žiletkových ostří otupila, ale zvířata se o něj stále zraňují. Nová forma materialismu, měnící a rozdělující převážně přírodní prostředí má zabránit proniknutí „nepřátelských“ sil přírody.
Pro projekt Flux hortus jsem pracovala s různými kulturními kontexty, časovými pásmy a texty. Zkoumala jsem vize a zobrazení ráje. Monoteistická světová náboženství sdílejí materialistické a architektonické rajské vize. Bývají tam zdi ze zlata, perletě a drahokamů (jaspisy, safíry, smaragdy, topazy, lapis lazuli, křišťál, atp.), ale vždycky je uváděn pramen tekoucí vody. Zmínky o krystalických materiálech a tekoucí vodě mě dovedly k tomu, abych se zamyslela nad tím, jak by takové prostředí znělo? Pokud tam byly vysoké zdi, řekněme z lapis lazuli nebo jaspisu a stékající voda, lze předpokládat, že akustika bude připomínat zvuk kamenitého vodopádu. Není snadné takový zvuk poslouchat delší čas, protože tělo se pak dostane do velmi intenzivního stavu. Materiál pro toto dílo jsem nahrávala u vodopádu Šumik ve slovinských horách Pohorje. Po několika hodinách v takovém prostředí se tělo dožaduje ticha.
Popis ráje, který mě nejvíc inspiroval jsem našla v „Knize dokonalé prázdnoty“, tedy klasického textu čínské literatury od Lie-c’:
Když Jü odvodňoval Potopu, zabloudil a ztratil cestu, a tak přišel omylem až do země na severním pobřeží Severního moře, kdo ví, kolik tisíců mil od Středního království. Jméno oné země je Nejzazší sever; ani nevím, kde leží její hranice. Není tam vítr a déšť, jinovatka a rosa; není tam žádný druh ptactva či zvěře, ryb nebo hmyzu, trávy nebo stromů. Země je plochá na všechny strany, kolem se táhnou vysoká pohoří; a přesně uprostřed je hora, pojmenovaná Urnový vrch, má tvar nádoby s malými ústy. Na vrcholu je otvor, kulatý jako náramek, který je nazýván Jeskyně hojnosti. Vytéká z ní voda, to vřídlo je nazýváno Božským pramenem. Voní sladčeji, než ovocné háje a koření, chutná sladčeji, než víno a muškát. Hlavní pramen se dělí na čtyři, které stékají dolů z hory a zavlažují každý kout této země. Tamější podnebí je mírné a nejsou tam epidemie. Lidé jsou tam od přírody jemní a svolní, nehádají se, mají měkká srdce a slabé kosti, a nikdy nejsou pyšní nebo závistiví. Staří i mladí žijí jako sobě rovní, a nikdo není vládce ani poddaný; muži a ženy se volně sdružují, bez prostředníků a bez zásnubních darů. Žijíce v blízkosti vody, nemají zapotřebí orat a sít, ani tkát pro sebe oděvy, neboť podnebí je tam teplé. Svůj život žijí plně až do sta let, bez nemocí a předčasné smrti; lidé se tam hojně množí, znají potěšení a štěstí, neznají však hynutí, stáří, smutek a trýzeň. Jsou milovníky hudby; drží se za ruce a zpívají balady, zpěv neustane po celý den. Hladoví a unavení pijí z Božského pramene, jejich mysl a tělo je tím utišena a osvěžena, a jsou jako opilí. Kdyby se napili příliš mnoho, tak by se probudili až za deset dní. Po vykoupání se a umytí vlasů v Božském prameni je jejich pleť hebká a příjemná vůně je neopustí po deset dní.
...
Flux hortus zkoumá důrazem na zvukovou percepeci a akustiku řek vazby mezi vizemi a modely zahrad, vnímaných jako idealizovaná forma živých prostředí. Hydrosonografie se nachází v kontextu výrobních procesů post-současnosti. Venku, tedy za „zdmi“ našeho Ráje konstituuje likvidita základ reality monetárního prostředí, nepřátelského podobným způsobem, jako se kdysi zdála být nepřátelská příroda venku za zdmi. Likvidita je také základním rysem vodních zahrad. Aplikace radio aporee ::: vytváří z mobilního telefonu digitální ucho, umožňující poslouchat a zakusit kosmickou zahradu. Kdo má uši k slyšení, slyš!
Flux hortus je neviditelná zahrada, místo kam se člověk může ponořit pouze sluchově. Je to nekonečná zahrada budoucnosti, ráj permanentní přítomnosti. Konkrétnost minulosti rezonuje i fragmentovanými zvukovými vrstvami. Díky digitálnímu poslechu se časové a prostorové vnímání bortí. Kniha řek zpívá, jen když jí procházíme. Hydrosonografie zkoumá tělesnou paměť, poetiku v technice. Digitální prostor zplošťuje čas až na úroveň desynchronizovaného mimoprostoru.
...
Zkušenost získaná během práce na tomto projektu mi dovoluje tvrdit, že „imaginární rajské zahrady“ jsou hlučné, zvukově konstantní, všudypřítomné, neztišují se, ani nemění. Ozvěna je tam nekonečná, protože voda protéká většinou mezi vysokými srázy, případně podle zdí postavených často z pevných, krystalických materiálů. Vládne zde bohyně Echo. Ztiší se někdy hluk ráje na pouhý šepot? Zdá se, že ne a to je velmi znepokojivá představa.
Model věčné všudypřítomnosti, který najdeme v mnoha kulturních kontextech, je základní rys Ráje. V Ráji se nikdy nic nemění. Nestřídají se tam roční období, déšť, vítr; nejsou tam ptáci, jak nám prozrazuje „Kniha dokonalé prázdnoty“. Roční období, cykly Slunce i Měsíce, atmosférické výkyvy přinášejí do sonického spektra nezbytnou různorodost. V Ráji je proud zvuku konstantní, jde o pravý opak ticha. Podle mého názoru musí být ti kdo žijí v Ráje šílení, nebo hluší.
Tato všudypřítomnost mě přivádí k dříve mechanickému, dnes spíš digitálnímu průmyslu. Také zde nejsou roční období, není zapotřebí světla ani tmy; prostor průmyslu je všudypřítomný a neustálý. Nemůžeme se vyhnout hluku výrobního procesu, zabezpečujícího současný způsob života. Neustálá přítomnost neměnného zvuku je - podle mne - spíše peklo. Šum digitálního světa není měřen jednotkami času či ročních období, ale jednotkami zisku, plněním našich různých potřeb, nebo zbožím, po němž neustále toužíme. Výsledek je opravdu brutální: hluchota se prorůstá světem jako nákaza. Obyvatelé našeho Ráje jsou hluší.
Navrhují proto tichý, časový a smrtelný Ráj.
Na závěr bych ráda něco dodalo o „uchu prázdnoty“.
Stream/proud Radia aporee ::: je nekonečný tok, je to doslova zvuková řeka – digitální rozhlas, neustále přehrávající zvukové nahrávky z mapy radio aporee :::. Přes mobilní telefon občas vysílám živé výstupy – říkám tomu „intimní rozhlas“. To obnáší čtení poezie, hru se zpětnou vazbou, to vše v doprovodu ambientních zvuků, ať už v tichosti svého pokoje, šumění větví koruny stromu, nebo noční ulice. Pro mě je to pokaždé zajímavá zkušenost – musím se ponořit do proudu zvuků, narušit ji svoji tělesnou přítomností (pokud to přítomností vůbec lze nazvat. Ale ano, je tomu přesně tak – v přímém přenosu vkládám svůj čas, místo a hlas do algoritmicky generovaného toku). V jistém smyslu to připomíná staré způsoby rozhlasu, ale nyní jsou vlny a čas spojeny s živoucím dechem člověka. V Ráji jsou řeky dystopický prvek. Tím, že čtu poezii do toho zvukového proudu, narušuji jeho kontinuum; člověk je náhle vystaven něšemu nepředstavitelnému. Občas se může zdát že „prázdnotu“ lze slyšet. Já pro takové poetické interakce používám telefon, sloužící zároveň jako poslechové i vysílací zařízení. Je to tělesná paměť, která mě nutí poslouchat svůj mobilní telefon – a v tom všem tkví „ucho prázdnoty“, odrážející prázdnotu jako ozvěnu. Jeho zvuk stoupá díky neustálému opakování až k hladině nesnesitelného hluku. Tato prázdnota je, stejně jako jakákoliv jiná prázdnota hodná toho jména nesnesitelná. Zároveň ale na pozadí probíhají mechanismy, algoritmy a kódy, které, jak již bylo řečeno, jsou nezávislé na čase v lidském slova smyslu. Na displeji lze sledovat, kolik posluchačů je připojených. Občas uprostřed noci neposlouchá žádné lidské ucho. Co je to pak za situaci? Nová digitální dichotomie: lidské ucho/ucho prázdnoty. Celý svět je potenciálně propojený, ale zároveň zde je prázdnota, rozprostírající se v prostoru mimo člověka, mimo lidské uši. Je to hrozivá představa, a vypovídá hodně o dnešní společnosti, o situaci člověka žijícího uprostřed digitálních platforem.
...
Jak uvádí Erik Orsenna v knize André Le Nôtre: Gardener to the Sun King, zahrady reflektují metafyziku jejich času a prostoru. Ve Versailles jsou vodní plochy v zahradách navrženy tak, aby odrážely nebe. Já jsem použila – ne to viditelné, ale spíš slyšitelné nebe a vytvořila zvukovou zahradu, abych uchopila ráj, abych porozuměla jeho sónické povaze.
Petra Kapš (alias OR poiesis), Maribor, září, 2017
Petra Kapš alias OR poiesis (nar. 1975 ve Slovinsku) je zvuková umělkyně a básnířka, žije v Mariboru. Kombinuje zvukové umění, rozhlas, chrono-prostorovou poezii, poetickou performanci, texty i reflexe. Vedle efemerity zvuku se zaměřuje na tělesnost. Jejím hlavním výrazovým prostředkem je slovo, rozšířené do oblasti sonické poesie. Zajímá se o sluchovou paměť a o hluboký, fyzický čas. Užíváním (a)synchronické přítomnosti v digitální sféře rozevírá koncept tzv. „intimního rozhlasu“. Zabývá se také vyprázdněností sluchu posluchače internetu. Její zvuky/rozhlas/knihy a díla jsou lokalizované momenty samoty.